Nevšední okamžiky
Zmapujme si proces
Když se usadíme k meditaci, nejprve si všimneme, co se děje na fyzické úrovni. Snad ještě nemáme dostatečné pohodlí; třeba cítíme bolest, neklid nebo se chceme podrbat. Pokud pamatujeme na to, že máme všechno hodit za hlavu a upřít pozornost na dýchání, na mantru či na nějakou představu,kterou jsme si vybrali – anebo na prosté, dbalé uvědomění – že si nemáme všímat ničeho, co se děje, pozornost se vyladí na hlubší rovinu naší duše.
Potom si začínáme uvědomovat emocionální/mentální úroven. Začneme se nudit a přemítáme, jak dlouho tu takhle dřepíme. V hlavě nám vyvstane starý neklid nebo myšlenka na nějaký rozjednaný obchod – zájem, lítost, problém. Najednou zase přemítáme o událostech, které se podle našeho očekávání mají stát, nebo se zabýváme příjemnými fantaziemi. Je možné, že v těchto úvahách uvízneme a zapomeneme na sám smysl meditace: tím je hluboké pochopení nezatížené zaujatostí a citovými vazbami-vidět a nechat plynout. Jestliže si ovšem připomeneme, že tyto myšlenky a pocity máme nechat stranou a znovu upřít pozornost na meditační objekt či na prosté uvědomění, naše pozornost dosáhne ještě hlubší roviny.
Meditace pak začne být zajímavější; na této úrovni nám už základní já posílá vzkazy v podobě vlastních symbolických kodů či snů. Začínáme si všímat střídajících se představ, halucinačních obrazů či zvuků, tváří, jež jsme neviděli celé roky, tvořivých nápadů nebo inspirace. Dostat se na tuto úroven už je skutečný úkol, výzva jako hrom, ale jestli i v této fázi dokážeme znovu obrátit pozornost k meditačnímu procesu, naše pozornost se může dotknout Prázdnoty: nicoty, čirého transcendentálního Bytí, velkého, nesobeckého klidu.
Samozřejmě že v okamžiku, kdy zase naskočí vědomé já – „Jé! Já jsem zažil Prázdnotu!“– je to pryč a my se vracíme zpátky na emocionální/mentální úroven.
Když zažijeme Prázdnotu, naše pozornost se neustále vyladuje, a to čím dál jemněji, a druhou stranou tohoto pokojného místa tvoří nezměrný hluboký proud vědomí, který spojuje všechny a všechno. Na tomto místě víme úplně vše, ale je nám to jedno. Jakmile se s tímto místem jednou spojíme, bude stále snazší se tam z vlastní vůle vracet, poněvadž naše duše „už ví, kde to je“; tento proces má svou analogii v relaxaci, které se učí naše tělo.
Plně zvládnout tento proces je pravděpodobně otázka mnoha měsíců, ne-li mnoha let, a závisí na tom, jak dalece jsme připravení. Naše odhodlání zůstat nestranní (čiré uvědomění) se vztahuje i na nejhlubší či nejvyšší roviny pochopení, zkušenosti a jevů.