Chci být bohatá

Chci být bohatá

Příběh jedné bolesti v nás

„Chci být bohatá,“ řekla si jednoho dne Julie. Líbí se jí, když mají lidé vše, co potřebují, netrpí žádným nedostatkem a mohou si dovolit jen samé pěkné a kvalitní věci. Lidé, kteří působili dojmem, že toto mají, ji přímo fascinovali. Se zalíbením hleděla na pěkná auta, ze kterých vystupovali pěkně upravené mladé dámy, či muži, kteří představovali to, po čem toužila. Nikdy ji nenapadlo pochybovat o pravdivosti toho, co viděla. „Jsou bohatí,“ nadšeně je pozorovala Julie a začala uskutečňovat svůj plán. Vystudovala a začala pracovat u jedné firmy jako manžerka. Na svůj věk vydělávala docela slušné peníze. Jak jinak, znala svoji cenu, a hlavně věděla, co „kvalitní“ věci, po kterých toužila, stojí. Její výdělky rostly. Kdykoli získala nějaké větší množství peněz, tak si udělala „radost“ a pořídila si nějakou nákladnější a „kvalitní“ věc.

Měla radost. Vypadalo to, že začíná být „bohatá.“ Měla věci, po kterých toužila, a všechno šlo dobře podle jejího plánu. Když si pořídila nějakou věc, byla nadšená. Ale její radost nikdy netrvala dlouho. V brzké době chtěla totiž zase něco dalšího a vlastně to začínalo vypadat, že nejvíce ze všeho ji baví právě pořizování těch báječných věcí. Když nakupovala, cítila se „šťastná“. Hlavně když kupovala něco zvláště drahého, zachvátil ji pocit uspokojení a vlastní moci. Měla dojem, že je bohatá.

Jednoho dne, když byla zrovna na cestách za svými nákupy, potkala svého dávného  přítele Petra. Dlouho se již neviděli, ale kdysi dávno si dobře rozuměli. Spojovala je totiž stejná touha „být bohatí“. Letmo si změřila Petra a odhadovala, jak na tom asi je. Měl černý kabát, již trochu „jetý“, kostkovanou volně visící šálu a koženou tašku přes rameno. Díval se na Julii zřejmě se stejným zájmem. Vypadal, že je se svým průzkumem spokojen, a nakonec se zeptal: „Do čeho investuješ?“ Julie byla zmatená. „Jak, do čeho investuju?“ „No, přeci z čeho ti jdou peníze, ty nechápeš?“ trochu nervózně vysvětloval Petr. „Pracuji,“ ohradila se Julie, „a pak si vždycky něco pěkného koupím.“ Petr kroutil hlavou. „Chceš mi snad říct, že všechno, co vyděláš, zase utratíš?“ Julie se zamyslela: „Dá se říci, že ano.“ Petr se zatvářil přísně. Její odpověď se mu nelíbila. Snažil se jí připomenout, že si přeci kdysi slíbili, že budou bohatí. „Ale já jsem bohatá,“ skoro plačtivě odpověděla Julie. „Nejsi,“ trval na svém Petr, „jsi přeci závislá na tom, co vyděláš, a kdybys zrovna nepracovala, kde bude tvoje bohatství?“ naléhavě vysvětloval dál. Pak jí poskytl výklad na téma investování a zdůraznil, že nesmí utrácet všechny peníze, ale vytvářet něco navíc, co pak vloží do nějakých investic. „Víš, musíš něco vlastnit, něco, z čeho ti půjdou peníze,“ rozpaloval se Petr.

Vlastnictví něčeho, co vydělává a vytvoří bohatství, znělo Julii opakovaně v uších. Dále již neposlouchala. Při slově vlastnit, a ještě v souvislosti se sebou se jí najednou udělalo skoro špatně. Zamotala se jí hlava a měla pocit, že omdlí. Slzy jí vstoupily do očí, cítila úzkost. Rychle se s Petrem rozloučila a nechala ho stat udiveného na chodníku. „Julie!!!” volal za ní. „Promiň, snad jsem tolik neřekl...“

Julie ho už neposlouchala. Hnala se dlouhou ulicí, nevšímajíc si nikoho kolem, ponořená jen do své úzkosti. Kabát měla rozevlátý, slzy v očích, v srdci bolest a vůbec nic nechápala. Takřka již utíkala, chtěla být v bezpečí svého bytu, chtěla domů. Možná si chtěla v klidu sednout a vyplakat se. Bolest, kterou cítila, ji děsila a nerozuměla, co se s ní děje. Přes samé slzy skoro neviděla, podařilo se jí odemknout, shodila boty a ještě v kabátě se zřítila do křesla. Tolik strachu vycházelo z jejího útlého těla, že se celá třásla.

Po chvilce se trochu uklidnila a konečně se zhluboka nadechla. Bylo jí o trochu lépe. Posadila se v křesle, opřela se a začala trochu přemýšlet. „Takže, Julie,“ oslovila se chlácholivě, „o co vlastně jde?“ Vstala, šla si uvařit čaj a znovu se pohodlně usadila ve svém křesle. Už jí bylo o poznání lépe. Měla ve své mysli otázku a chtěla odpověď. Ze zkušenosti věděla, že vždy, dříve či později, přijde na to, o co vlastně jde. Žádné věci se přeci nedějí náhodou. Pomalu zaklonila hlavu, její víčka se zavřela a její mysl se zatoulala...

Náhle se v jejích myšlenkách začal odvíjet příběh. Viděla malou, asi čtyřletou holčičku, jak sedí ve vlakovém kupé, s malým kufříkem a velikým medvědem na klíně. Proti ní seděla starší paní v kloboučku a v tmavě hnědém kabátě. Paní byla silnější, širokých tváří, ale s přívětivýma očima, kterýma pozorovala holčičku.

„Evičko, podržím ti kufřík, chceš?“ zeptala se snaživě. Dítě neodpovědělo, jen přitisklo kufřík ještě více do klína. „Neboj se, nikdo ti ho nevezme,“ uklidňovala Evičku teta. Evička ale pochybovala o jejích slovech, neboť velmi nedávno pocítila, že se dá vzít i to, co si vždycky myslela, že je jenom její. Nedávno k nim totiž přišli domů lidé. Divně se chovali a říkali divné věci. Mluvili o spravedlnosti a odnesli si spoustu věcí z jejich domova. Nakonec odnesli celé vybavení jejich domu a pak vzali i jejich dům. A co bylo nejhorší, vzali Evičce i to nejcennější a nejdražší, co měla a bez čeho nemohla žít, její rodiče. Máma s tátou odjeli daleko, daleko pracovat. Řeklí jí, ať se nebojí, že se vrátí, ale viděla v máminých očích strach. V tátových zase bezmocnost.

Pak se rozloučili, ti lidé jim ještě řekli, že teď si zkusí žít jako ti, co nic nemají, aby prý viděli, jaké to je. A také ještě řekli, že je přejde chuť se vyvyšovat. Evička nic nechápala. Neví, co je „vyvyšovat se“, a také až do této chvíle nevěděla, že mít svůj dům a to všechno, co měli doma, je špatně. Teď už ví, že to špatně je... Nějak se provinili, máma, táta i ona. A proto spolu nemohou teď být. Potrestali je. Stále nechápala. Od této chvíle Evička ví, že cokoli vlastnit bude potrestáno. Tím nejhorším, co může být, totiž ztrátou svých blízkých, těch, co měla nejraději, těch, co byli celý její svět.

Kufřík ji vypadl z ruky. Trhla sebou, jak dopadl na zem. Teta ji pozorovala a začala sbírat kufřík. „Dávej pozor,“ řekla Evičce. Ale holčičce to bylo jedno. Na ničem vlastně nezáleželo. Možná ji i napadlo, že bude pro ni jednodušší a jistě bezpečnější nemít u sebe žádný kufřík.

Vlak dál ujížděl s Evičkou i s její tetou, která si ji vezla do svého domova. Nabídla se, že se o ni bude starat,než se rodiče vrátí. Zda se vrátí, nevěděla ani ona, ani tetička. Nevěděla, co ji čeká.

Julie se v křesle trochu zavrtěla. Její mysl se pomalu rozpomínala a ona začala rozpoznávat souvislosti. Najednou se jí rozsvítilo. Doširoka otevřela oči a třeštila je před sebe. Znala přece příběh své matky, která strávila rané dětství u tetičky v Berouně. Její máma nikdy nechtěla o té době mluvit a Julie nenaléhala. Věděla ale, že mámini rodiče byli na nucených pracech v dole. Táta byl pak zbytek života nemocný, ale jednoho dne se vrátili.

Jak propojeni všichni jsme. Jak propleteni jsme tenoučkými nitkami svých příběhů, které mezi námi proudí jako lehounký vánek či jako pořádný uragán. Julie si vždy myslela, že s příběhem své matky nesouvisí, když tenkrát ještě nebyla na světě. Byla velmi překvapená, jak dopodrobna jej zná. Zhluboka se nadechla. Náhle pochopila, že příběh její matky žije v ní. Dobře uložen spolu s ostatními příběhy, zapomenut, ale stále využíván, aniž by si to Julie uvědomovala.

Všechno se jí pomalu propojovalo. Ona a její „vlastnění“. Její bohatství. Náhle chápala. Pochopila nyní, proč se Petr tolik divil a nerozuměl jejímu bohatství. Žádné totiž nebylo. Dělá vlastně pravý opak toho, než je být bohatá. Vždy totiž, když má nějaké peníze, běží je hned utratit. Ten úžasný pocit, který zná při nakupování drahých věcí, je vlastně pocit úlevy, že o všechno přichází.

Její bohatství je tedy jen „hra na bohatství“. Bohatství jako. Julie si teď začala uvědomovat, že někde hluboko uvnitř sebe se skutečného bohatství vlastně bála. Přála si být sice bohatá, ale příběh její matky byl v jejím mozku stále živý. Být bohatá ale přeci znamenalo ... přijít o své blízké, a to přece Julie nechtěla... Tak co s tím?

Jsme pánem svého života a jen na nás záleží, jaká pravidla určíme pro svůj život. Tam, kde můžeme rozhodnout, rozhodujme. Poznáme-li souvislosti, nemusíme se již bát.

Julie si oddechla. Díky, Petře! Bylo jí náhle dobře. „Asi přestanu utrácet,“ řekla si. „Chci přeci být opravdu bohatá.“ Jak propojeni jsme. Jak jsme propleteni tenoučkými nitkami svých příběhů, které mezi námi proudí jako lehounký vánek či jako pořádný uragán.

A už je to tady zase. Naši rodiče. Životy našich blízkých. Jak propleteni jsme. Jak dobře si „pamatujeme“. Naše buněčná paměť ukládá každou vteřinu našeho života. Známe i životy našich předků a známe ještě mnohem více. Všechny tyto zkušenosti zpracováváme a vytváříme si z nich zákony pro svůj vlastní život.

Jak funkční jsou naše zákony, nám prozradí sám náš život. Jak myslíme, tak se stane...

Zažijeme-li někdy, a je celkem jedno kdy, velkou bolest, snažíme se ji prostřednictvím svých vlastních zákonů v budoucnosti vyhnout. V případě Julie byla bolest až dost velká. Byla uložená v životě její matky, která v dětství žila dlouhou dobu bez rodičů. Mít majetek a něco vlastnit znamená přijít o své blízké, naučila se její máma. A tuto zkušenost předává dál. Nemusela být ani nikdy vyslovena, dokonce si ji její matka nemusela takto vědomě pojmenovat, ale stalo se. Jsme velmi „chytří“. Tuto zkušenost prožilo v historii lidstva mnoho lidí a nedávno, v době komunistického režimu, prošlo mnoho rodin touto bolestí. Každý ze zúčastněných si situaci vysvětlil „po svém“. Již nikdy více.

Vždy, když zažijeme bolest, znamená to v našem životě, že jsme se nějakým způsobem vychýlili z rovnováhy. Někdy nejen my sami, ale třeba celá rodina, celý národ, celá země, či dokonce celá planeta. Pochopte svoji bolest! Porozumějte jí! Porozumíte-li, nemusíte ji pak znovu mít. Převezměte zodpovědnost! I to, do jaké doby se narodíme, obsahuje lekci každého z nás. Všechna proč mají i svá proto.

Zamýšlejte se nad „skutečným“ obsahem svých slov. Zamýšlejte se nad svými vlastními pravidly, neboť ve svém životě jste svrchovaným pánem a příběhy z minulosti vám poslouží k pochopení vašich postojů, a tím i k pochopení vašeho života. A necháte-li současně odejít z vašeho života i emoce, které jste v souvislosti s danou situací vy nebo vaši předkové měli, pak se můžete osvobodit z kruhu, ve kterém se točíte.

Co pro vás znamená „být bohatá”? Julie věděla, že „přijít o své blízké“, někdo si možná myslí, že být bohatý je „přijít o to“, nebo „ubližovat druhým“, nebo třeba jsem se setkala s definicí, že být bohatý znamená „krást“, nebo „nemít přátele“ atd. Jak složitý náš život je. A jak jednoduchý může být, když porozumíme své vlastní pasti.

Jak nádherné a rozzářené jsou oči lidí, kteří pochopí své vlastní omezení a jsou ochotni změnit postoj a jít dál. Jak osvobozující je zbavit se strachu z bolesti tím, že pochopíme, odkud náš strach pochází, a jak jednoduché to někdy je, pokud se pro to rozhodneme.