Má matka mě nikdy dostatečně nemilovala

 O matce

Také tato kapitola pojednává o tom, jak nalézt vnitřní sílu a změnit své myšlení.

Nejprve věnujte pozornost těmto slovům:

Pokud změním své myšlenky o nějakém člověku, změní se také mé pocity a mé reakce ve vztahu k tomuto člověku.

***

 Moje matka stále žije, má devadesát let. Máme spolu vynikající vztah, ale vždy tomu tak nebylo.

Před dvaceti až pětadvaceti lety mne matka často navštěvovala. Vždy jsem jí jel naproti na nádraží a pak jsme jeli k nám. Zpravidla zůstala na návštěvě tři nebo čtyři dny a potom zase odjela vlakem domů. Oba jsme měli ty nejlepší úmysly.

Po příjezdu se okamžitě pustila do různých domácích prací: žehlila, uklízela v podkroví, spravovala dětem oblečení, pekla...

Jednou, bylo to po dni a půl jejího pobytu u nás, jsem stál v předsíni, připravený jít ven. Už jsem si oblékal kabát, když matka vešla, podívala se na mne a řekla: „Přece nepůjdeš ven v těchto kalhotách, že ne?“

A stala se podivná věc: Já, dospělý muž, jsem se po těch slovech cítil uražený. Dotklo se mě to. Těžce jsem to vydýchával. (Stal jsem se obětí.)

Nebo jiný příklad. Seděli jsme v kuchyni a obědvali. Už jsem snědl svou porci a přede mnou stál prázdný talíř. Uprostřed stolu stála mísa s bramborami. Matka uchopila mísu, přistrčila mi ji k talíři a řekla: „Nechceš ještě brambory?“ Jako bych je neviděl sám!

Ano, občas mne rozčilovala a iritovala. Mockrát jsem se pokoušel ji změnit, ale nikdy se mi to nepovedlo. Vždy to skončilo tak, že se vypravila na vlak o něco dříve. A já jsem předpokládal, že má o čem přemýšlet a čemu se přiučit.

I nyní je pro mě těžké to vyprávět, ale má to tak být...

A čas plynul...

Před dvanácti lety jsem se účastnil víkendového kurzu, který vedl John Diamond, lékař, psychiatr a spisovatel, mimo jiné autor knihy Tvé tělo nelže (Your body doesn´t lie).

John Diamond řekl onoho víkendu něco, co mělo velký význam pro můj další život. Podle něho všechny naše problémy v mezilidských vztazích pramení z našeho hlubokého podvědomého přesvědčení, že:

Má matka mě nikdy dostatečně nemilovala.

Toto mínění vyvolává pocit, jemuž říkal nenávist vůči matce. Ruku v ruce s touto nenávistí kráčí potřeba msty. A to je příčina veškeré naší další nenávisti, despektu a opovržení vůči jiným lidem. Tato nenávist se nejčastěji projevuje jako nedostatek úcty k životu obecně, ke všem živým tvorům.

Při takovémto vnitřním přesvědčení (matka mě nikdy dostatečně nemilovala) se život může proměnit v jednu dlouhou nevědomou pomstu vůči matce a vůči všemu živému.

John Diamond dále řekl, že veškerá pornografie není ničím jiným než pokusem zúčtovat s matkou. Dalším příkladem je utiskování žen a nerovnost pohlaví. A dodal, že dokonce taková zdánlivě nesouvisející věc jako znečišťování životního porstředí je v podstatě vyjádřením této nenávisti. Veškerý nedostatek úcty k životu a k přírodě pramení z podvědomé nenávisti k matce.

           Ihned tím upoutal mou pozornost.

           Všechno, co říkal, dávalo smysl.

           Něco mi to připomnělo.

Byl jsem tedy obětí svých vlastních myšlenek o mé matce. Jak bych se mohl z tohoto pouta vysvobodit?

Pravdou je, že žádná matka na světě nikdy nebyla absolutně perfektní a s největší pravděpodobností ani nikdy nebude. Otázka zní jinak: Chci udržovat vztahy s matkou na stejné úrovni, chci v tom pokračovat? Chci nadále kráčet životem v hlubokém přesvědčení, že mě má matka nikdy dostatečně nemilovala?

Řešením je změna způsobu uvažování. Podle rady Johna Diamonda bychom měli hledat v matce pozitivní vlastnosti. (Je to podivné, ale všichni máme tendenci spatřovat spíše to negativní, co matka udělala, a zcela pomíjíme to dobré!)

Nyní zkuste nalézt u své matky něco, o čem můžete s klidným svědomím říci, že jste jí za to vděční. Začněte například takto

Poděkujte jí za to, že vás porodila a dala vám ten nejcennější dar – život.

Připadalo mi to velmi divné. Nikdy jsem o své matce nepřemýšlel takovýmto způsobem. Dostavily se úplně nové a nezvyklé myšlenky.

John Diamond dále řekl, že v této souvislosti není tak důležité, zda vaše matka ještě žije, nebo už není mezi námi. Nezávisle na tom jí vždy můžete vyjádřit vděčnost za to, že vám dala život. Až budete schopni pronést tato slova s lehkostí a bez zábran, možná se dostaví intenzívní pocit svobody. John Diamond také radil, abychom si udělali čas a praktikovali poděkování matce tak dlouho, dokud je budeme pronášet skutečně upřímně.

„Matko, děkuji ti za to, že jsi mi dala život.“

Možná to chcete zkusit sami.

Zkuste si představit (vizualizovat) sama sebe, jak děkujete své matce. „Matko, děkuji, že jsi mne přivedla na tento svět.“

Vyberte si takový způsob vyjádření, který vám vyhovuje nejlépe. Praktikujte, dokud nebudete schopni pronést tuto větu lehce a bez zábran a dokud v hloubi duše nepocítíte vděčnost za to, že vám matka dala život.

           Mně osobně trvalo asi dva roky, než jsem to matce dokázal říct přímo. Ale když jsem jí to říkal poprvé, byl to neopakovatelný zážitek. Matka tehdy přijela na další návštěvu. Stála v kuchyni a žehlila. Byl jsem v koupelně a cítil radost. Pak jsem šel za ní do kuchyně a řekl jí:

           „Chtěl jsem ti něco říct, mami. Ještě nikdy jsem ti to neřekl. Ale chci, abys věděla, že jsem šťastný a vděčný za to, že jsi mi dala život.“

„Co jsi to řekl?“ opáčila. Potom začala tiše plakat. Tak jsme se objali a já jsem zopakoval slova díků. A o měsíc později jsem je zopakoval znovu. Když jsem měl dobrou náladu, tak jsem jí zavolal. Nyní už jsem ta slova vyslovoval snadno.

„Chtěl bych, abys věděla, mami, že jsem velmi šťastný a vděčný za to, že jsi mi dala život.“

Stačila jediná nová myšlenka o matce – a celý náš vzájemný vztah se od puntíku změnil.

Nyní je nám spolu dobře, často se smějeme. Nikdy se mě nezapomene zeptat, zda si chci přidat brambory. A já jí lehce a s humorem odpovídám: „Brambory? Ani nevím, jestli ještě chci. Možná si ještě dám. Jsou velmi dobré. Myslím, že si ještě vezmu… Jednu maličkou bramboru si dám.” Nebo: „Děkuji, jsou skvělé, ale jsem sytý a spokojený.“

Nepřísluší mi, abych se ji snažil změnit. Ale jsem odpovědný za to, jak se naše vzájemné vztahy budou vyvíjet.

Nakonec si zopakujeme:

Pokud změním své myšlenky o nějakém člověku, změní se také mé pocity a mé reakce ve vztahu k tomuto člověku.

Zdroj: Kniha: Kay Pollak   Štěstí není náhoda