Mám alergii I.

 Mám alergii

Nebo někdy lidé říkají, dostal ... alergii. Takže: alergie, stejně jako ostatní fyzické příznaky, nikdo nedostává, ale vytváří si je. A tím spíše alergie, neboť ty přímo úměrně souvisejí se situací, která právě probíhá, a s naší schopností řešit ji. Projevy alergie signalizují naši schopnost reagovat, spíše tedy vlastně nereagovat. To, na co jsme alergičtí, je pouze zástupný problém, neboť je to symbolem právě toho, co nedokážeme vyřešit. Bláhově si myslíme, že když se příslušné věci vyhneme tím, že na ni budeme alergičtí a vyloučíme ji ze svého života, problém nebudeme mít. Bohužel to však nefunguje...

Alergie se vyskytuje především u dětí. Jsou u nich časté, neboť to, že neumějí určité situace řešit, je na denním pořádku. Kdyby se mohly svobodně rozhodovat, nějak by je samozřejmě vyřešily, ale problém je ve světě dospělých, kde mají děti nekonečně mnoho omezení. Pokud děti řešení vzdají a nabudou dojmu, že řešit to stejně nemá cenu, pak nastupuje alergie. Je to jistota, která jim zajistí pozornost rodičů, péči a důležitost. Omezení, která tím postupně vznikají, jsou zpočátku nedůležitá, ale později pěkně otravují život. Některé děti se mění v chudáčky, kteří nic nesmějí a jsou izolováni od běžných projevů života. Týká se to především alergií na pyl, kdy jsou děti trpící touto alergií vyloučené z toho nejkrásnějšího, co poskytuje jarní příroda, kdy všechno kvete, probouzí se a voní. Nemohou se toho zúčastnit, protože je pálí oči, kýchají a smrkají... Jejich alergie je zprávou o tom, že se necítí součástí tohoto kvetoucího světa, nejsou šťastné a brání se životu. Proč? Proč jsi, ty úžasný človíčku, vzdal schopnost radovat se, užívat si života a tvořit? Pyl a semínka jsou zárodky něčeho nového a vznikajícího... Jaké byly podmínky vašeho zrození? Jaká byla opravdová motivace vašich rodičů? Proč se neradujete? Najděte problém svůj či svého dítěte, stojí to za to...

A co třeba alergie na kočky? Na koně? Na psy? Na všechna chlupatá zvířátka? Co vám připomínají? Proč si nechcete dopřát blízkost toho chundelatého chomáčku nebo cítit příjemné a hladké teplo koňského těla? Děti, které nesnesou přítomnost chlupatého zvířátka, se cítí nepřijaté, nemilované a mají nedostatek kontaktu. Především fyzického. Někdy se rodiče brání a říkají: „Ale my jsme se s Pepíčkem chtěli mazlit, ale on na to nikdy nebyl!!!” A to je právě ono. Tato potřeba je normální a samozřejmá, a pokud se dítě brání, znamená to, že se někdy dříve cítilo odmítnuté a nyní podle této zkušenosti samo odmítá. To, co jsme ve svém životě nedostali a bylo to pro nás velmi důležité, to později nechceme sami sobě dát. A co kočky? Co vám připomínají kočky? Mnoho lidí s nimi má problém. Kočka je totemové zvíře nezávislosti. Nedá se ovládat. Dělá si, co sama chce. Kočka je sama sebou. Chce-li se mazlit, udělá to, nechce-li, prostě to s ní nejde. To se o lidech s alergií zrovna říci nedá, a proto je kočka první zvíře, které těmto lidem vadí. Je svobodná – a jim právě pocit svobody schází... Pomozte dětem vyřešit jejich problém, který mají se svojí nepřijatelností! Vysvětlete jim, že je máte rádi tak, jak nejlépe dovedete!!! Za předpokladu, že tomu tak je, samozřejmě.

Co hadi a pavouci? Proč s nimi má tolik dětí i dospělých problém? Pavouk se nedá zkontrolovat, nemůžete nad ním nikdy mít vládu. Když třeba usnete, klidně po vás poleze. Symbolizuje též problém s kontaktem, s dotykem. A had? Je slizký, říkají někteří. Ale dotýkali jste se někdy hada? Jeho tělo je teplé a hlaďounké. Je totemovým zvířetem trnasformace, symbolizuje schopnost změn. Tolik lidí má problém pružně reagovat na život kolem a změnit postoj. Přesto je to to jediné, co nám dává dokonalý pocit svobody.

Mimo obecné alergie, které má mnoho dětí s drobnými variantami, existují i alergie speciální, soukromé. Týkají se nějaké silně emocionální souvislosti, kterou lidé trpící touto specialitou prožili ve svém dětství.

Vzpomínám si, že jsem se kdysi setkala s dívkou, která byla silně alergická na ocet. Stačilo, aby jen trošku ucítila jeho zápach, a celé její tělo se osypalo červenou vyrážkou a cítila nevolnost. Myslím, že později dokonce stačilo, když se o octu jen mluvilo, a její tělo reagovalo. Tedy tělo, rozumějte, tělo řídí naše mysl, takže napřed reaguje samozřejmě mozek. Vše je emocionální záležitost. Dívce bylo asi dvacet let. Byla neustále ve střehu, aby se náhodou nesetkala s octem. Alergii měla od svých sedmi let. Přišla ke mně do poradny. Chtěla vyřešit svůj problém. Měla toho dost. Vrátily jsme se do minulosti. Do jejich šesti let. Bylo to v době, kdy její máma začala pracovat ve školní jídelně. Holčička nebyla zvyklá na to, že máma není doma, a tak se za ní často vydávala do školní kuchyně. Směla tam, ale podle vyprávění dívky bylo jasné, že matka z toho byla trochu nervózní. Možná měla výčitky svědomí, že již není doma, a možná se bála vedoucí kuchyně, že ji pokárá za časté návštěvy její dcerky. Holčička chtěla matce pomoci. „No tak dobrá,“ řekla matka, „podej mi z té velké police ocet.“ Celá velká police byla zarovnaná lahvemi octa. Holčička se natáhla, ale nedosáhla. Stoupla si na první příčku a trochu poskočila. Police to nevydržela a celý regál plný lahví octa se zřítil dolů. Všechno se rozbilo. Střepy a ocet byly prostě všude. Holčička byla zoufalá. Bylo jí to líto a neuměla situaci řešit. Matka byla vrcholně rozčílená. Začala na dceru řvát, nafackovala jí a vyhodila ji z kuchyně. Řekla jí, že už tam nikdy nesmí vkročit. To byl konec... Maminka je v kuchyni a ona za ní už nikdy nesmí. Byla nešťastná.

Za nějakou dobu se na to zapomnělo. Dívčina si zvykla, že matka pracuje, a do kuchyně už za ní nechodila. A pak jednou, na nějakou dobu, když pomáhala doma mamince s přípravou večeře, vylila na kuchyňském pultě trošku octa. Udělalo se jí poprvé špatně. A pak se celá osypala vyrážkou. Matka nehubovala. Viděla, co se s dcerkou děje, a začala se o ni starat. Chlácholila ji, že to nevadí, a holčičce se ulevilo. Tak tentokrát mě nikdo z kuchyně nevyhodí, oddychla si. Nikdo si tenkrát tyhle souvislosti nespojil. Ani matka, ani dcera. A od té doby už věděla, jak na to.

Alergie, které mají nekonečně mnoho podob, mají jedno vrcholné číslo. Astma. V té nejhorší podobě, kdy dotyčný člověk prožívá svůj záchvat, hrozí, že by se mohl skutečně zadusit. Je to symbol stavu, ve kterém se nachází, a symbolizuje vlastně to, že sám sebe ve svém životě dusí. Vypadá to, že to vždy souvisí se světem venku, což je samozřejmě pravda, ale podstatný je postoj dusícího se. Neumí dané situace řešit, neprojevuje se ve správnou chvíli, potlačuje svoje pocity a pak se v jednu chvíli jeho postoj zhmotní. Není východiska, vybere si to i s úroky, jak se říká. Všichni jsou vzhůru nohama a běhají kolem, konečně ho poslouchají a dokonale se mu věnují. A je to jednoduché. A nemusí vlastně ani nic říkat.