Rozvod

Rozvod

...je téma, které některé lidi ovlivní na celý život. Někteří tuto skutečnost nikdy nepřijmou a v případě, že se jejich rodiče rozvedli, ji již navždy vnímají jako křivdu.

„Když jsem byl malý, bylo to nádherné,“ říkají někteří. „Bydleli jsme na vesnici, chodili jsme s tátou do lesa, máma byla hodná...“ vzpomínají. „Pak se naši rozvedli a už to za nic nestálo,“ dodávají smutně. Někteří mají pocit, že skončil jejich dětský svět.

Při bližším zkoumání ale zjistíme, že táta hodně pil, mámu mlátil a ona to trpěla. Možná se jako děti táty i bály a večer v posteli někdy plakaly, protože zaslechly, jak se rodiče hádali.

A někteří jsou zase navždy poznamenáni právě tím, že se rodiče nikdy nerozvedli a žili spolu dále i přesto, že si nerozuměli, ničili jeden druhého, bojovali spolu a nesnášeli se, ale „rodina“ byla přednější. Nerozvedli se „kvůli dětem“, protože jak by k tomu chudáci děti přišly, že nemohou žít ve „spořádané“ rodině. Obětovali se za vyšší ideál, než bylo jejich osobní štěstí, radost ze života a klidné zázemí fungujícího partnerství. Tím „vyšším ideálem“ byl pocit viny, který vyvolali ve svých dětech, kvůli kterým to přeci všechno dělali. Také vzorec nefunkčních vztahů a neschopnost  řešit svůj život a nedostatek hrdosti, a nakonec to nejhorší, jakýsi zvrácený vzorec morálního zákona, že takhle je to ještě ke všemu správně.

Tyto děti, kterým se jejich rodiče „obětovali,“ pak nejsou schopny navazovat smysluplné vztahy, nechtějí to raději ani zkoušet, protože „vědí“, že když si jednou vytvoří vztah, který by nefungoval a nebylo by jim v něm dobře, tak v něm již „musejí“ žít. Jak jsme si již mnohokrát řekli, děti jsou dobrými žáky svých rodičů. Proto je pro ně jistější se vztahům vyhnout, neboť vzorec, že by vztahy mohly být příjemné a láskyplné, nemají, a tudíž této skutečnosti nevěří.

Takže, přátelé, rozvod je možný! Ba co více, někdy je nutný! Pokud pochopíme lekci, kterou nám vztah s partnerem poskytl, a pochopíme, že toto již déle nepotřebujeme snášet, můžeme jít dál. Pokud vyčerpáme všechny možnosti toho, co jsme mohli pro danou situaci udělat, řekli jsme vše, co nám vadí, co si přejeme a udělali jsme pro to vše, ale ze strany partnera se nic nezměnilo, je třeba odejít. Vyjádřete se! Komunikujte! Informujte svoje děti o tom, jak se cítíte! Budou pak rozumět souvislostem a pochopí to. Mají oči a uši, a pokud nebudete zamlčovat skutečný stav věcí, bude jim všechno dávat smysl. Nevznikne žádný problém a situaci přijmou. Pokud je to nebudete učit jinak, tak přirozeně vědí, že každý člověk má schopnost a právo svobodné volby a je normální ji využívat. A to, s kým žijete, je výsledek vaší svobodné volby. Alespoň by měl být. To, s kým žijete a jak, je základní a jedna z nejdůležitějších informací, kterou o sobě poskytujete vnějšímu světu. Je to vyjádření vaši hodnoty a lásky, kterou pro sebe máte, nebo nemáte.

Každému rozvodu většinou předchází ono dramatické období, kdy spolu partneři bojují, nutí jeden druhého a nechtějí přijmout onu „změnu“, ke které v jejich vztahu došlo. Nemohou přijmout stav, který postupně „nastal“, jak většinou všichni říkají. Bojují, pláčou, zastrašují a vydírají. Snaží se změnit stav, který se jim nelíbí. Toto je období, které je velmi nepříjemné, neboť někteří rodiče „zkouší“ ledacos. Někdy zapojují do svých sporů i děti, které třeba budí v noci a vydírají s nimi druhého partnera, či je ohrožují. Chtějí po dětech, aby se vyjádřovaly a postavily se na stranu jednoho z nich. Tak tohle si můžete ušetřit! Jen děti informujte, ale nedělejte z nich součást vašeho sporu. Je totiž jen váš!!!

Jsou-li partneři zvídaví a chtějí-li převzít zodpovědnost za svůj život, přichází další stadium. Neulpí-li na boji a obviňování druhého partnera, většinou jim začne docházet, že si situaci museli něčím vytvořit sami. S těmito lidmi se setkávám ve své poradně a hledáme spolu souvislosti. To jsou ti, kteří chtějí svoji lekci pochopit.

Třeba paní, kterou manžel vyměnil za jinou. Nic nechápe. Vždyť se tolik snažila. Všechno dělala a byla přeci skvělá manželka. Jaká je její lekce? Nesluž a vyřeš si rovnost. Ve svém životě jsi nejdůležitější přeci ty sama. Nebo muž, který stále jen pracuje a pracuje, tráví veškerý čas ve své firmě a na rodinu nemá vůbec čas. Jeho žena je nespokojená, ale nedá se nic dělat, musí to přeci pochopit. Jednoho dne to ale už pochopit nechce. Odchází a mily podnikatel je zhroucený... Nechápe to. Člověče, a proč si myslíš, že spolu lidé vlastně žijí? Anebo muž, který chce poznávat nové věci, chce cestovat a učit se. Jeho ženě to připadá zbytečné a chce trávit čas doma nebo na chatě. Neúčastní se ničeho a její muž jezdí tedy sám. Možná se jednoho dne nevrátí. Jeho žena se cítí podvedená.

Proč si tak málo vážíme sebe a popíráme své přirozené potřeby? A co ty, milá ženo, že by to byla výzva k tomu přijmout do svého života něco dalšího, co tě může obohatit? A co takhle žena, která je fascinovaná dalšími možnostmi a různými duchovními aktivitami, a její muž si myslí, že tohle všechno je prostě a jednoduše blbost? Co ty, milý muži, proč jsi popřel svůj duchovní růst a nechceš poznat další souvislosti? Proč nevnímáš ty úžasné zprávy, které přicházejí do tvého života prostřednictvím tvé ženy a mohou ti pomoci být konečně šťastný a dosáhnout toho, co jsi vždycky chtěl? A co ty, ženo, proč stále bereš zodpovědnost za svého manžela, který nechce poznat souvislosti a posunout se ve svém životě? Možná je čas rozdělit se...

Povím vám svůj příběh. Není to ještě tak dávno, a přesto mi to dávno připadá. Jak krásné je žít podle svých představ a radovat se ze svých vztahů. Je mi již velmi vzdálený svět vzájemného boje a obviňování, ale vím, jak důležité bylo tím projít.

Na první pohled naše manželství fungovalo. Dobře jsme se o sebe postarali, můj bývalý manžel byl velmi pracovitý a já též. Postavili jsme dům, do jehož realizace jsme dali hodně energie. Dělali jsme spoustu věcí, jezdili na výlety, plachtili na plachetnici. Máme spolu tři děti, které vždy spolupracovaly, byly schopné a v zásadě bez vážnějších problémů. Vždy byly zdravé a komunikativní. Ne však můj manžel, myslím tím komunikaci. Málo mluvil, a hlavně vždy byly věci, které nechtěl řešit a mluvit o nich. Já jsem zase velmi vstřícná a otevřená, a tak jsem „vstřícně“ řešila mnoho věcí sama a mnoho jeho postojů a nevyjádřených pocitů jsem si „domýšlela“. Zvykl si, že věci chápu a že se nemusí až tak snažit se dohodnout. Fungovalo to samo. Dá se říci, že on je spíše samotář a já mám zase ráda kolem sebe lidi. Vzdala jsem se „světa“ a uzavřela se do vztahu s ním. Ztrácela jsem kontakt se svými známými, se sebou samou a postupem času jsem začala být na vztahu s ním závislá. Stane se to komukoli, kdo opustí svoje potřeby a upřednostní druhého člověka před sebou samým. Samozřejmě jsem to tak chtěla, myslela jsem, že mě pak bude milovat a bude to prima. Postupně jsme spolu měli tři děti, byla jsem šťastná. Spolu s nimi jsem zase přicházela více do „světa“, organizovala různé dětské aktivity a doprovázela je na kroužky a zájmové činnosti, které jsem chtěla, aby dělaly. Dá se říci, že čím více aktivit a činností jsem absolvovala, tím hůře jsme s manželem vycházeli. Manžel to „toleroval“, ale téměř ničeho se nezúčastňoval. Ani akcí našich dětí, ani akcí, které jsem pořádala ještě s jinými rodiči, či dalších jiných aktivit, které nevymyslel on sám. Trpělivě jsem mu vždy o všem vyprávěla a „tolerovala“ jsem jeho argumenty, že na to nemá čas, neboť musí pracovat. Postupně se náš svět rozdělil. Na svět mých dětí, jejich a mých činností a s tím souvisejících známých. Pak na svět s ním, občasné výlety a pár chvil večer, neboť přicházíval domů stále později a později. Pak mi jedna kamarádka vyprávěla o kurzech jedné Američanky, paní Carol An Hontz, která přijela do Čech. Přihlásila jsem se na tyto kurzy, a děkuji za to mému manželovi, neboť mě v tomto mém rozhodnutí podpořil. Hlavně finančně, protože kurzy byly velmi drahé a já bych na ně neměla peníze. Před námi stála zářící žena, která nám začala říkat, že můžeme být šťastni, dělat to, co chceme, být sami sebou, a tak, jak jsem se tenkrát chovala, se jí to nedalo nevěřit. Absolvovala jsem kurzy metody One Brain a začínala pomalu chápat, že způsob, jakým žiji, není pro mě asi ten nejúžasnější. Naše dva světy, tedy svět můj a svět mého manžela, se od sebe začínaly stále více vzdalovat. Byla jsem nadšená velkými možnostmi, které jsem objevovala. Fascinovalo mě, že se lidé mohou zbavit svých omezení, že mohou změnit své postoje, svůj život. Stále jsem svým nadšením „krmila“ svého manžela a postupně jsem začínala chápat, že je to asi zbytečné. Chtěla jsem ho mít ve svém světě, ale on do neho nechtěl. Byly to pro něho „zbytečné řeči“ a nikdy neuvěřil, že lidé mohou být opravdu spokojeni a šťastni.

Moje děti to sledovaly. O všem jsem jim vyprávěla, o náhodách, o nových setkáních a mžnostech. Mnoho problematických věcí jsme novými metodami vyřešily a děti se vše učily se mnou. Učily jsme se myslet tak, jak chceme žít. Manžel byl stále nepřístupnější a nepřístupnější. Začala jsem postupně přijímat klienty a pracovat s nimi. Byla jsem šťastná, najednou mi docházelo to, co jsem již dříve tušila, že lidé mohou změnit svoji realitu a mohou mít prima vztahy. Zažívala jsem velké štěstí. Lidé se vraceli a chtěli v sezeních pokračovat. Měnili život a jejich problémy odcházely. Začala jsem metodu One Brain vyučovat, koupila jsem si auto a organizovala přednášky po celé republice. Moje děti mi fandily. Můj manžel to trpěl. Bylo mi jasné, že se blíží konec. Tedy konec našeho vztahu. Jen být volná. Tam jsem chtěla dojít. Carol nám kdysi říkala, že pokud zůstáváme ve vztahu, musíme být šťastní, a pokud odcházíme, musíme být svobodní.

Stále častěji jsme se hádali. Někdy jsme na sebe opravdu pěkně vřískali. To všechno, co jsem celé ty roky, kdy jsem se přizpůsobovala, nechávala v sobě, to všechno muselo jít ven. Chtěla jsem se zbavit všech omezení a cítit svobodu udělat cokoli. Moje děti mi tenkrát řekly: „Víš, mami, když jste se s tátou začali hádat, nebylo to nic příjemného, ale cítily jsme se najednou svobodnější. Předtím býval sice klid, ale dusno.“ Pochopila jsem, že je to tak správně. Co jsem si nadrobila, vyřeším. Věděla jsem, že jdu správnou cestou, ale bylo to pro mě opravdu těžké.

Jednou to konečně padlo. Dobrá, rozvedeme se. Můj manžel už nesouhlasil skoro s ničím. S mojí prací, s mojí výchovou dětí, s mými přáteli, s mými penězi, kterých jsem začínala mít dost, s mými přednáškami, články. Stále jsem ještě trochu pochybovala, ale stala se jedna věc. Nikdy na to nezapomenu, neboť to ovlivnilo moje rozhodování natolik, že jsem již zcela jistě věděla, že odejdu. Byl to rozhovor s mým nejmladším synem Samem. Vidím to jako dnes, seděl na zemi a hrál si s Legem. Bylo mu tehdy šest let. Byl soustředěný na svoji stavebnici a já jsem mu jen tak informativně vyprávěl můj poslední rozhovor s manželem. „Víš, Same,“ začala jsem, „povídali jsme si s tátou, víš, o tom, že chceme od něho odejít.“ Sam zatím nezvedl ani hlavu. Čekal. O možnosti rozchodu s otcem dobře věděl, svým dětem jsem to říkala, a hlavně ony samy sledovaly vývoj událostí. Pokračovala jsem. Nejvíce totiž mého manžela štvala má práce. Při jednom z rozhovorů, kdy jsme řešili, zda by ještě existovala nějaká možnost a mohli jsme spolu být, mi řekl, že ano, ale kdybych přestala pořádat své kurzy. Teď jsem to Samovi vyprávěla. „A Same,“ pokračovala jsem, „táta mi řekl, že kdybych přestala dělat své kurzy, že by to možná ještě šlo, že bychom spolu mohli zůstat,“ dodala jsem váhavě. A pak to řekl. Ani nezvedl hlavičku od svého panáčka a jen se tiše zeptal: „A maminko, a to ty bys mohla?“ Prásk!!! Víc neřekl nic. Bylo to jasné a samozřejmé. Vůbec totiž nechápal, jak o tom mohu uvažovat. Viděl moje nadšení, viděl, že jsem objevila to, co jsem celý život hledala. Viděl, že tuto práci miluji. Viděl, že jsem se vrátila domů... A to rozhodlo! Byl tak samozřejmý, tak opravdový a tak nad věcí. Bylo to zázračné sdělení. A bylo mu úplně jedno, že se také jedná o něho. A také o všechno, co bude dál. Neřešil to. Jen mi podal zprávu.

Moje děti mi nikdy neřekly, zda to, že jsme se s jejich tátou rozvedli, bylo dobře nebo špatně. Nikdy jsem to po nich nechtěla. Věděla jsem to sama. A ony to prostě přijaly.

Kdykoli rozpoznáte, co je to nejlepší pro vás, důvěřujte tomu, že to bude vždy to nejlepší i pro vaše děti!

Zdroj: Kniha: Tvoje dítě jako šance pro tebe  Zdeňka Jordánová