Tajemství karmy krok za krokem - 2.díl

...Kdo takto uvažuje, ten uvažuje příliš abstraktně. Nemyslí na to, že, má-li být ve světovém řádu vytvořena vnitřní rozmanitost, jakou je lidská organizace (uspořádání organismu), je nutné pro každou jednotlivou část zvláštní opatření. Že to, co si vymyslí lidské myšlení, to se nedá uskutečnit. Abstraktně se může vymyslet všechno; ale ve skutečné duchovní vědě se musíme učit myslet konkrétně, a řekneme si: Lidský organismus není nic jednoduchého; sestává z fyzického, éterického a astrálního těla. Tyto tři články musely být nejprve uvedeny do určité rovnováhy, takže tyto jednotlivé části jsou vůči sobě ve správném vzájemném poměru. To mohlo nastat jen pomocí tohoto trojího pochodu: nejprve to bylo utvoření jednotného kosmu, celé kosmické jednoty Země, Slunce a Měsíce dohromady; potom muselo dojít k něčemu, co mohlo působit na lidské éterické tělo zpomalujícím vlivem, protože jinak by byl celý vývoj příliš bouřlivě stráven. Proto bylo vyzvednuto Slunce; a potom musel být vyzvednut Měsíc, protože by jinak astrální tělo přivedlo lidský organismus k odumření. Protože člověk má ve svém uspořádání (v organismu) tyto tři články, musely nastat také tyto tři pochody.

Vidíme tedy, že člověk vděčí za své bytí, za své nynější vlastnosti složitému opatření v kosmu. Vidíme však také, že vývoj všech přírodních říší nemůže držet krok s ostatním vývojem. Z obecných úvah posledních let víme, že vždy na jednotlivých planetárních vtěleních naší Země zůstaly určité bytosti pozadu za obecným vývojem, a tyto potom, když vývoj pokročil kupředu, žijí v poměrech, které plně neodpovídají vývoji. Víme však také, že všechen vývoj může vlastně takovým opožděním být teprve uveden do správných kolejí. Víme přece, že určité bytosti v době vývoje starého Měsíce zůstaly pozadu jako „luciferské bytosti“, že zavinily mnoho zlého, ale že jim také vděčíme za to, co nám umožňuje teprve být lidmi – totiž za možnost svobody, svobodného rozvoje naší vnitřní bytosti. Můžeme říci: V jistém smyslu bylo opoždění luciferských bytostí obětí; opozdily se, aby mohly za pozemského vývoje vykonávat zcela zvláštní činnosti, totiž propůjčovat člověku vlastnosti, které souvisí s jeho lidskou důstojnosti a s jeho sebeurčením. Musíme si totiž zvyknout užívat naprosto jiné pojmy, než je obvyklé, protože s obyčejnými pojmy by se třeba mohlo říci, že to byla jakási nedbalost luciferských duchů. Ale zde nešlo o nedbalost luciferských bytostí. Jejich opoždění bylo v určitém smyslu obětí, aby tím, co si osvojily touto obětí, mohly působit na zemské lidstvo.

Ze včerejších náznaků již víte, že se zpozdily nejen bytosti, ale též substance (látky) a že si uchovaly zákony, které byly správné v dřívějších planetárních stavech, a pak dřívější zákonitost vnášely do pozdějšího vývoje. Tak se kříží (prolínají) vývojové fáze staré doby s vývojovými fázemi nové doby, protínají se navzájem. Tím, se teprve vlastně umožňuje rozmanitost života. Takto se nám představují nejrůznější stupně ve vývoji bytostí. Nebylo by možné, aby se vedle říše lidské vůbec vyvinula říše zvířecí, kdyby se po době saturnské neopozdily určité bytosti, aby utvořily druhou říši a vzešly jako první předchůdci naší dnešní říše zvířat. Zatím na Slunci lidé již dosáhli vyššího stupně vývoje. Jako základ pozdějšího tvoření je toto opoždění naprosto nutné.

Když se nyní vynoří otázka: „Proč se musí bytosti a substance opožďovat?“, pak to objasní přirovnání. – Vývoj člověka by měl pokračovat od stupně k stupni. Tento vývoj by byl možný jen tím, že by se člověk stále více zjemňoval. Kdyby působil týmiž silami, kterými působil v období saturnském, nepokročil by. Zastavil by se. Proto musel zjemnit své síly. Vezměme nyní, abychom měli představu, sklenici vody, ve které je rozpuštěna nějaká látka. Tehdy bude ve sklenici všechno odshora až dolů stejně zabarveno, bude mít stejnou hustotu atd. Všechno bude stejné. Dejme tomu, že se hrubší látky usadí na dně; čistší voda a jemnější substance zůstanou nahoře. Voda se tedy mohla zjemnit jen tím, že hrubší součásti vyloučila. – Něco takového bylo také nutné, když byl ukončen saturnský vývoj; musela vzniknout taková usazenina, celé lidstvo muselo něco vyloučit a ponechat si jemnější části. Co bylo vyloučeno, to se pak stalo zvířaty. Vyloučením se mohly ostatní části zjemnit a o krok postoupit ve vývoji. Na každém stupni musí být vyloučeny bytosti, aby člověk mohl postupovat výše a výše.

Máme tedy lidstvo, které mohlo povstat jen tak, že se člověk osvobodil od oněch bytostí, které žijí kolem nás v podřízených říších. Kdysi jsme měli tyto bytosti s veškerými jejich silami uvnitř v proudu vývoje jako ve vodě hustší součástky (byli jsem s nimi spojeni). Dali jsme jim klesnout ke dnu a pozvedli jsme se z toho. Tím byl umožněn náš vývoj. Díváme se tedy dolů na tři vedle nás žijící přírodní říše a řekneme: V tom všem spatřujeme něco, co se nám muselo stát dnem, abychom se mohli vyvíjet. Tyto bytosti klesly dolů, abychom my mohli stoupat. Takto pohlížíme správným způsobem na podřízené říše přírodní.

Pozorujeme-li nyní zemský vývoj, ukáže se nám tento pochod ještě názorněji v jednotlivostech (podrobnostech). Musíme si ujasnit, že všechny skutečnosti v našem zemském vývoji mají určité vztahy a souvislosti. Nyní jsme viděli, že k odloučení Slunce a Měsíce od Země došlo vlastně kvůli člověku, aby lidský organismus mohl v době zemského vývoje dospět k oné výši – stát se individualitou; aby byla lidská organizace doslova očištěna. Ale tím, že se toto odtržení ve vesmíru stalo kvůli člověku, byl vykonán takovou dalekosáhlou změnou v naší celé sluneční soustavě přece jen také vliv na všechny tři ostatní přírodní říše, především na říši zvířat, nám nejbližší. Chceme-li pochopit tento vliv, který vykonalo na zvířecí říši odloučení Slunce a Měsíce, dostaneme z duchovního bádání následující vysvětlení.

Když se Slunce oddělilo, byl člověk na určitém stupni svého vývoje. Kdyby musel zůstat na tom stupni, na kterém byl v době, kdy Měsíc ještě byl spojen se Zemí, nebyl by mohl nabýt svoji nynější organizaci. Musel by upadnout do jistého zpustnutí a zeschnutí (vyprahnutí). Nejprve musely vystoupit měsíční síly. Že se tato lidská organizace (uspořádání organismu) stala možnou, za to je nutno vděčit oné okolnosti, že si člověk po dobu, kdy Měsíc byl ještě v Zemi, uchoval organismus, který mohl ještě změknout. Bylo totiž možné, že by jeho organizace byla již natolik tvrdá, že by vystoupení Měsíce již nebylo nic platné. Na tomto stupni, kdy organismus mohl ještě změknout, stáli skutečně jen předkové člověka. – Měsíc tedy musel v určité době vystoupit.

Co se odehrálo až do chvíle, kdy vystoupil Měsíc?

Lidský organismus se stával stále hrubší. Člověk sice nevypadal jako dřevo, to by byla příliš hrubá představa. Tehdejší hrubost byla stále ještě jemnější, než je u dnešního organismu; ale pro tehdejší dobu byla organizace člověka tak hrubá, že když se duchovnější část člověka (který i tehdy – v době mezi vystoupením Slunce a Měsíce – určitým způsobem žil střídavě ve fyzickém těle a mimo ně) chtěla opět spojit se svým fyzickým tělem, našla ho následkem toho, co se dělo na Zemi, tak tuhé, že nebylo už možno do něho vejít a použít ho jako svoji schránu. Proto se také stalo, že duchovně-duševní část mnoha lidských předků odešla úplně ze Země a na určitou dobu se uchýlila na jinou planetu patřící k naší sluneční soustavě. Po dobu mezi odchodem Slunce a Měsíce nebyla lidská těla v důsledku ztvrdnutí upotřebitelná. Jen zcela malá část fyzických těl byla dále upotřebitelná a zachránila se přes tuto dobu. Již jsem se několikrát zmínil, že daleko největší počet lidských duší odešel do nebeského prostoru, že pokračující vývojový proud byl udržen malým počtem lidských duší, které byly nejsilnější a mohly to vše snést a překonat. Tyto zdatné duše zachránily lidstvo v jeho kritické vývojové fázi.

Během tohoto pochodu ještě nešlo o to, co nazýváme lidské jáství, lidská individualita. Ta zde měla ještě spíše charakter skupinové duše. Když se duše vracely nazpět, objevovaly se ve skupinové duši.

Potom nastal odchod (vystoupení, odtržení) Měsíce, a tím byla opět dána možnost, aby se lidský organismus stal jemnější. Mohl tedy opět přijmout duše, které se předtím uchýlily jinam. A tyto duše pozvolna sestupovaly – až do doby atlantské – a vstupovaly do lidských těl. Ale pořád ještě zbývaly určité organizace (organismy), které se utvořily v kritické době. V této době se tyto struktury rozmnožovaly – ale nemohly se stát nositeli lidské duševnosti. Byly to příliš hrubé organizace. Takže se tehdy vedle organismů, které se později mohly zjemnit, uchovaly i takové, pocházející z kritického vývoje Země. Tyto se nyní staly předchůdci hrubší organizace, a tak se stalo, že vedle organismů, které se mohly stát nositeli lidských individualit, rozmnožovaly se i takové, které se jimi nemohly stát; tyto byly potomky organismů, opuštěných lidskými dušemi v oné době, kdy Slunce již bylo odtržené a Měsíc byl ještě spojen se Zemí.

Vidíme tedy, jak se vedle člověka vytváří říše organismů, které se tím, že podržely měsíční charakter, staly neschopnými být nositeli lidských individualit. Jsou to v podstatě ty organizace, které se staly organizacemi našich dnešních zvířat. Mohlo by se zdát podivné, že tyto hrubší organizace (uspořádání organismu) dnešních zvířat mají přece určité schopnosti, které mohou dokonce moudře působit ve světě, jako při bobřích stavbách atd. To si ale můžeme vysvětlit, když si nepředstavujeme věci příliš jednoduše. Právě organizace bytostí, do kterých nevešly lidské duše, vytvořily určité struktury zvířecí stavby, určité stavby nervů a pod., jež umožnily zcela se uvést do souladu se zákony zemského bytí. Bytosti, které nebyly schopny přijmout lidské duše, zůstaly totiž po celou tu dobu spojeny se Zemí. Jiné organizace, které se později zjemnily, takže mohly přijmout lidské individuality, byly sice také na Zemi, ale protože později, když se odtrhl Měsíc, musely přijmout změny, ztratily právě to, co až do té doby získaly tím, že se zjemnily.

Pamatujme si tedy: Když se Měsíc oddělil od Země, byly na Zemi určité organismy, které se prostě rozmnožovaly v přímé linii, jak musely vznikat v době, když byl Měsíc spojen se Zemí. Tyto organizace zůstaly hrubé, uchovaly si zákony, které měly, a zpevnily se v sobě natolik, že když se Měsíc odtrhl, nenastaly u nich žádné změny. Rozmnožovaly se prostě strnule dále. Jiné organismy, které se staly nositeli lidských individualit, se musely změnit, nemohly se strnule rozmnožovat. Změnily se tím, že nyní mohly dovnitř působit bytosti, které mezitím vůbec nebyly spojeny se Zemí, nýbrž byly zcela někde jinde a musely se teprve opět sloučit se Zemí. – To je rozdíl mezi bytostmi, které si uchovaly starý strnulý měsíční charakter, a těmi, které se změnily.

Pokračování příště