Tajemství karmy krok za krokem

Představme si, jak bobr buduje svou složitou stavbu. Nemusí se tomu učit, dovede to, přináší si to jako vrozenou zákonitost, tak jako my lidé si přinášíme možnost - „umění“, kolem sedmého roku vymněit své zuby. Tomu se také nikdo nemusí učit. Tak si zvířata přinášejí takovou schopnost, jakou má bobr pro zbudování své stavby. Když se porozhlédnete v říši zvířat, shledáte, že si zvířata přinášejí zcela určité dovednosti, kterými vykonávají něco, nač lidské umění ještě dlouho nestačí při všem, čeho jsme tak nádherně dosáhli.

Vzniká tedy otázka: Jak to, že člověk, když se narodí, je bezmocnější nežli např. kuře nebo bobr a podobně, že to, co si tyto bytosti již přinesly, si člověk musí teprve namáhavě osvojovat?

To je veliká otázka. Musíme se především naučit vnímat to, že to je veliká otázka. Neboť u toho, co si člověk musí získávat pro svůj světový názor, záleží mnohem méně na tom, že se poukazuje na důležité skutečnosti, než na tom, vědět, kd eje nutno klást důležité otázky. Skutečnosti mohou být správné, ale nemusí být vždy cenné i pro náš světový názor. Naznačené skutečnosti jsou obzvláště důležité pro porozumění zvířecímu a lidskému životu. – Budeme se dnes zabývat duchovně vědecky příčinami těchto jevů. Zavedlo by nás však příliš daleko, ukázat ve všech jednotlivostech, proč tomu tak je. Zatím na to poukážeme alespoň několika slovy.

Vrátíme-li se z hlediska duchovní vědy zpět k lidskému vývoji v pradávné minulosti, shledáme, že síly a prvky, které má k dispozici (aby si s sebou přinesl na svět) bobr nebo jiné zvíře, měl k dispozici i člověk. Člověk nepřijal v pradávné minulosti do svých vloh právě jen neobratnost a zvířeti musel přenechat primitivní obratnost. Přijal také tuto vlohu, vlastně v míře mnohem větší nežli zvířata. Neboť i když si zvíře přináší na svět určité velké dovednosti, jsou přece jen v životě jednostranná. Když člověk vstupuje do života – tak vlastně nic neumí. Musí se nejprve všemu, co se vztahuje na vnější svět, teprve učit. Je to vyjádřeno trochu radikálně, ale my si rozumíme. Když se člověk potom učí, brzy se ukáže, že dovede být mnohostrannější, že se jeho vývoj může stát bohatší vzhledem k projevu určitých dovedností atd., nežli je tomu u zvířat. Člověku se tedy původně dostalo bohatších vloh – a přece je dnes nemá. Ukazuje se nám zvláštní jev, – že člověk a zvíře původně byli vybaveni stejně. A kdybychom se vrátili zpět až k dávnému saturnskému vývoji, shledali bychom, že ještě vůbec nebylo rozdílu mezi vývojem lidským a zvířecím. Obojí vývoj měl úplně stejný základ.

Co se pak mezitím stalo, že si zvíře přináší do života všemožné dovednosti a že člověk je tak neobratným účastníkem ve světovém bytí? Jak se vlastně člověk choval mezitím, že teď najednou nemá nic z toho, co obdržel? Utratil to nerozumně během vývoje, a zvířata se osvědčila jak šetrní hospodáři? Při pozorování skutečného stavu věcí může vzniknout tato otázka.

Člověk nepromarnil vlohy, které zvíře projevuje svou vnější dovedností; použil jich také, ale k něčemu jinému než zvířata. Zvířata je projevují v zevních dovednostech; bobr a vosa staví svá hnízda atd. Člověk použil týchž sil, které zvířata projevují tímto způsobem, tak, že je zniternil (použil na sebe sama). Dosáhl toho pomocí své vyšší lidské organizace. Že má přímou chůzi, dokonalejší mozek a vůbec dokonalejší vnitřní organizaci (uspořádání), to vyžadovalo také určitých sil; a to jsou tytéž síly, jimiž si bobr zhotovuje svou bobří stavbu. Bobr si staví své hnízdo. Člověk použil sil na sebe, pro svůj mozek, pro svoji nervovou soustavu atd. Proto si člověk neponechal nic, čím by mohl takovým způsobem pracovat zevně. Že tedy dnes kráčíme mezi zvířaty s dokonalejší stavbou, to pochází z toho, že všechno, co bobr zpracovává zevně, jsme kdysi během vývoje použili ke své vnitřní stavbě. Svou bobří stavbu máme uvnitř a nemůžeme proto již tyto síly obdobně rozvíjet navenek. Přidržujeme-li se jednotného chápání světa, vidíme, jak se vyvíjejí rozličné vlohy, které tu jsou v bytostech, a jak se dnes s nimi setkáváme. Protože člověk těchto sil použil svým způsobem, stalo se mu v jeho pozemském vývoji nutností zcela zvláštní uspořádání, které zčásti již známe.

Proč muselo být na lidské nitro použito takové uspořádání sil, o kterém právě byla řeč a které se nám ukazuje u různých druhů zvířecí říše v zevních úkonech?

Protože jen tím, že si člověk opatřil vnitřní organizaci (uspořádání), mohl se stát nositelem dnešního „já“, které kráčí od inkarnace k inkarnaci. Jiná organizace by se nebyla mohla stát takovým nositelem jáství, neboť závisí zcela na vnější schráně, zda se individuální „já“ může v zemském bytí uplatnit či nikoli. Nemohlo by být činné, kdyby zevní organizace nebyla přiměřená individuálnímu „já“. Všechno tedy směřovalo k tomu, aby zevní uspořádání bylo učiněno přiměřeným tomuto individuálnímu „já“. K tomu bylo nutno utvořit vnější uspořádání; jehož podstatnou stránku již známe.

Víme, že našemu pozemskému vývoji předcházel vývoj měsíční, tomu zase vývoj sluneční, a tomu vývoj saturnský. Když starý měsíční vývoj skončil, byl člověk vzhledem ke svému zevnímu bytí na stupni, který můžeme nazvat jako zvířecko-lidský. Ale tenkrát nebylo toto zevní lidské uspořádání ještě tak daleko, aby se mohlo stát nositelem individuálního „já“. Teprve zemský vývoj člověka měl úkol, včlenit do tohoto uspořádání „já“. K tomu mohlo dojít jenom tím, že postup našeho zemského vývoje byl uspořádán zcela zvláštním způsobem. – Když se vývoj na starém Měsíci blížil ke konci, rozplynulo se všechno doslova do chaosu. Z toho vyšel po příslušné době kosmického soumraku zase nový kosmos našeho zemského vývoje. V něm bylo tenkrát obsaženo všechno, co je dnes spojeno s námi a se Zemí jako naše sluneční soustava. Z této kosmické jednoty se pak teprve odtrhla všechna ostatní světová tělesa od naší původní Země. Není třeba, abychom se obšírněji zabývali způsobem, jak se odtrhly ostatní planety, Jupiter, Mars atd. Musíme poukázat jen na to, že se v určité době našeho pozemského vývoje oddělily od sebe naše Země a naše Slunce. Když se pak Slunce odtrhlo a své účinky vysílalo na Zemi zvnějšku, byla naše Země spojena ještě s dnešním Měsícem, takže substance a duchovní síly, jež jsou dnes poutány k Měsíci, byly tenkrát ještě spojeny s naší Zemí.

Již vícekrát jsme se dotkli otázky: Co by se stalo, kdyby se Slunce neodloučilo od Země a nepřišlo do stavu, aby na Zem jako dnes působilo zvenčí?

Když byla Země zprvu ještě spojena se Sluncem, byla za docela odlišných poměrů celá kosmická soustava a také předkové lidského uspořádání navzájem spojeni. Přirozeně je absurdní, dívat se na dnešní poměry a potom říci: „Jaký je to od těch anthroposofů nesmysl! Vždyť by všechny organizované (utvářené) bytosti musely shořet!“ Ale tyto bytosti byly takové, že za tehdejších poměrů mohly v této docela jinak uzpůsobené kosmické jednotě obstát. – Kdyby Slunce zůstalo ve spojení se Zemí, zůstaly by se Zemí spojeny zcela jiné, mnohem prudší síly, a následek toho by byl, že celý vývoj Země by pokračoval s takovou prudkostí a rychlostí, že by nebylo vůbec možné, aby se lidský organismus mohl tak vyžít, jak se vyžít musel. Proto bylo nutné, aby bylo Zemi dáno pomalejší tempo a hustší síly. K tomu mohlo dojít jenom tak, že tyto bouřlivé a prudké síly se vysunuly ze Země. Síly Slunce pak působily především proto slaběji, že působily nyní zvenčí na Zemi z jisté vzdálenosti. Tím nastalo ještě něco jiného. Země byla nyní v takovém stavu, že by lidé zase nemohli správným způsobem pokračovat ve vývoji. Poměry byly nyní příliš tuhé, veškerý život zdřevnaťěl a usychal. Kdyby to tak zůstalo, opět by člověk nemohl dospět ke svému vývoji. Odpomohlo tomu zvláštní opatření – totiž, že nějakou dobu po vystoupení slunce opustil Zemi dnešní Měsíc a vzal s sebou zpomalující síly, které by vedly život k pomalé smrti. Tak zbyla Země mezi Sluncem a Měsícem. Zvolila si právě takové správné tempo pro lidskou organizaci (uspořádání organismu), aby mohla skutečně přijmout „já“ jako nositele individuality, která kráčí od inkarnace k inkarnaci. Lidský organismus, jaký je dnes, nebylo možno vytvořit naprosto žádným jiným způsobem než odloučením nejprve Slunce, potom Měsíce.

Někdo by snad řekl: „Kdybych byl Pánembohem, byl bych to udělal jinak; byl bych hned vyrobil takovou směs, aby se lidský organismus mohl vyvíjet takovým způsobem, jak se musel vyvíjet. Proč bylo nutné, aby nejprve Slunce vystoupilo a aby potom ještě jednou byl nutný odchod Měsíce?“

Pokračování příště