Touha jedné hvězdy – pohádka pro duše

Jak a kde najdu Boha?

Je mnoho cest k poznání, kdo

nebo co je Bůh a stvoření.

Jedna z nich leží v tuto chvíli

před vámi. Hledáte-li Boha,

pohleďte člověku naproti sobě do očí. Je stejně

jako vy součástí tohoto stvoření. Podívejte se

na něj, potom uvidíte sebe.

Pokud prožijete tento okamžik ve své

celistvosti, zažijete Boha. To je jako moře

z vědomí bez času a prostoru, z něhož se

zvednou dvě kapky, které si spolu hrají,

poznají moře a potom do něho znovu

spadnou zpátky.

Touha jedné hvězdy – pohádka pro duše

Byla jednou jedna hvězda, která zářila tak jasně, že všechny ostatní hvězdy kolem sebe zastínila. Byla to nejjasnější hvězda z celé noční oblohy. To proto, že dosáhla všeho, čeho jen hvězda může dosáhnout a zažila všechno, čeho se hvězdy mohou dožít.

Lidé na Zemi se dívali nahoru, žasli a vykřikovali svůj obdiv, a přitom jejich tváře vyzařovaly radost z hezké podívané.

Hvězda to všechno slyšela a byla z toho velmi dojatá. Pomyslela si: Jací jsou to milí, podivuhodní lidé. Mají mě tak rádi, myslím, že bych je chtěla poznat.

A tak se hvězda rozhodla, že navštíví Zemi. Ale musela být opatrná a nějak se zakrýt, protože věděla, že její záře by jinak lidi oslnila. Proto na sebe vzala podobu člověka.

Když člověk dorazil na Zem, bylo tam všechno jinak, než si nahoře z oblohy představoval. Tam patřil mezi nejjasnější ze všech hvězd, a protože vždy žil ve vlastním světle, připadalo mu to teď na Zemi velmi pochmurné.

Ačkoliv nyní hvězda vězela v tělesné schránce člověka, nemohla popřít svou skutečnou přirozenost a i přes své omezení zářila jasněji než ostatní lidé. Jenže většina lidí kvůli životu v neustálé temnotě oslepla. Jen několik málo z nich cítilo, že s hvězdou v lidské schránce je něco jinak, ale nevěděli, co to je.

Hvězda šla svým novým životem a zmatkem, který s sebou přinášela pozemská temnota, a protože nikdo nevnímal její jas, nakonec docela zapomněla, kdo vlastně je a proč sem přišla. A stala se z ní smutná a osamělá hvězda.

Jednoho dne však přišli lidé, kteří byli jiní. Dokázali zahlédnout její zářivé světlo, protože se naučili dívat přes povrch do nitra. A říkali jí: „Jak jsi překrásná! Děkujeme ti mnohokrát za tvou návštěvu a že se s námi dělíš o své světlo.“

Jenže hvězda byla mezitím už tak dlouho sama v zachmuřeném světě a setkala se s tolika lidmi, kteří její  jas neviděli a navíc ji zahalovali do své vlastní temnoty, že už nevěděla, čemu ještě může věřit a čemu ne.

Protože však slyšela, co říkali lidé, kteří viděli do jejího nitra, a protože navzdory všemu ještě neztratila zvědavost, postavila se před zrcadlo a pozorovala se.

Otáčela se kolem dokola, dotýkala se své lidské schránky, ale nemohla poznat, co ti ostatní mínili. Stále znovu vstávala i v noci, aby se podívala do zrcadla, ale ani tehdy nevnímala světlo.

A tak do života hvězdy přicházeli a zase z něj odcházeli lidé, kteří jí říkali o jejím jasném světle, ale u ní se nic nezměnilo. Jen jediné se nikdy neztratilo – touha hvězdy po zářivém světle, i když teď už nevěděla, odkud se vzala. Neboť takové jsou hvězdy – ať se stane cokoliv, na touhu po jasném světle nikdy nezapomenou.

Jednoho dne stála hvězda před nějakým hřištěm a pozorovala děti. Všimla si, jak jim planuly tvářičky, když si spolu hrály, a jak velmi jejich srdce zářila. A pomyslela si, jak ráda by byla jedním z nich. Ano, tolik zatoužila být dítětem v tomto světě, že by za to dala cokoliv.

Možná se musím jen svléct ze své schránky a vystoupit z tohoto života, napadlo ji, abych mohla začít ještě jednou. Potom budu jedno z těchto dětí a budu zářit jako ony.

Zatímco tu tak stála a rozvažovala, jak by měla opustit svou tělesnou schránku a tento svět, přiběhlo k ní jedno dítě. Byl to chlapec. Postavil se před hvězdu a dlouze ji pozoroval. Potom naklonil hlavu a řekl: „Hrajeme si na slunce, měsíc a hvězdy. Nechceš být hvězda?“

„Já ale nejsem dobrá hvězda,“ odvětila hvězda. „Měli byste si najít někoho jiného.“

„Ale ty s námi musíš hrát,“ nedal se odbýt chlapec. „Ty záříš jasněji než všichni ostatní. Jsi ta nejhezčí hvězda, jakou znám.“

„Jak to můžeš vědět?“ zabručela hvězda mrzutě. „Nejsi přece žádný odborník na hvězdy. Já ti něvěřím.“

„Člověk přece nemusí být hvězdář, aby viděl světlo ve tvých očích,“ prohlásilo dítě. Ale hvězda mu nevěřila. Nepřidala se k dětem a odešla domů. Jenže ať se snažila sebevíc zapomenout na to odpoledne – něco z toho, co chlapec řekl, jí stále nešlo z hlavy.

Večer, když už byla tma, postavila se opět před zrcadlo a tentokrát nepozorovala své tělo, ale dívala se jen do svých očí. A zatímco tak stála před zrcadlem, uvažovala nad tím, jaké hlouposti to děti vyvádějí. Ale zároveň se hlouběji a hlouběji zahleděla do svých lidských očí. A najednou v nich spařila maličké světlo. Překvapilo ji to tak, že úplně zapomněla dál přemýšlet. A světlo bylo stále větší a jasnější. Čím blíž světlo přicházelo a čím větší a jasnější bylo, tím víc radosti cítila hvězda ve svém lidském srdci, tak dlouho, až už ani jinak nemohla.

Hvězda se smála a zářila. Celá její lidská schránka zářila světlem a ona to viděla. Poprvé od té doby, co se dostala na Zem, si uvědomila, kdo doopravdy je. Teď, když poznala, že je světlo, které chtělo lidem zahnat temnotu, těšila se na přicházející ráno a na den a na všechny dny své lidské existence, které ještě před ní ležely.

Nyní už věděla, že přišla na Zemi kvůli tomu, aby srdce lidí naplnila světlem tak, jak to dělávala dřív ze svého místa na obloze.