Zázrak přijde, když otevřeš své srdce
Zázrak přijde, když otevřeš své srdce
Šárka si připadala stále tak trochu jako v pohádce. Obvykle jí bylo líto, že lidé nedovedou přijímat to, co k nim přichází. Že se uzavírají lásce a jsou slepí vůči kráse, která je všude kolem.
Teď však byla sama vystavena těžké zkoušce. I když se snažila být co nejvíc otevřená a nebránit božskému, aby se mohlo projevit, nebylo pro ni jednoduché neustále rozšiřovat hranice vlastního vnímání a bourat své představy o tom, co je možné.
„Čím jsem si zasloužila, že jsem zde?“ Proč zrovna já?“
V tom se nedaleko ozvalo známé cvrlikání. Mozy byl zpátky. Pobídl ji, aby vstoupila do vody a plavala k němu. Zůstal chvíli na místě a pak kolem ní začal rozverně kroužit. Svými ploutvemi si pohrával s lehce se vlnící hladinou, mizel pod vodou a zase se vynořoval a dělal přitom takové grimasy, že se Šárka musela začít smát.
„Život je příliš krátký na to, abychom si mohi dovolit brát jej vážně. Nehledej složitosti tam, kde nejsou,“ řekl Mozy, nabral do ploutví vodu a bleskově ji svrchu trochu pokropil.
Buď volná, lítej jako pták,
třpyť se jako kapka rosy.
„Nech starosti, ať se samy zabaví. Nech otázky, ať se rozplynou v nekonečnu… Pojď, něco ti ukážu,“ jemně zaštěbetal a pokynul Šárce, aby nasedla na jeho sametově modrý hřbet.
Objala ho kolem krku a Mozy klouzavým pohybem vyrazil vpřed. Báječnou rychlostí, která se Šárce moc líbila, opouštěli zátoku.
Pevnina se vzdalovala, oceán jim stále více otevíral svou náruč. Paleta barev, kterou ještě před chvílí vnímali, se zúžila do jediného odstínu modré – pro delfíní i lidskou psychiku nesmírně uklidňující.
Azurová modř přeladila Šárčino vědomí na vyšší, intuitivní stupeň uvažování. Ke svému průvodci začala pociťovat stále větší náklonnost a blízkost – vůbec jí nepřišlo divné, že se přátelí s delfínem a že se místo přednášek ve škole prohání po Černém moři.
Během cesty nemluvili, přesto se Šárce ozřejmilo mnohé z toho, na co se chtěla Mozyho zeptat. Fyzická i duševní vzdálenost mezi nimi se snížila na minimum a to jí umožnilo lépe pochopit, jak je možné, že spolu mohou komunikovat.
Jejich vědomí byla propojená – od začátku vnímala, že do ní Mozy vidí jako do studánky. On sám jí posílal série zvuků a obrazů, které byla schopná převádět do slov.
Už dříve četla, že jsou delfíni obdařeni zvláštním smyslem, sonarem, který zachycuje obrazy složené ze zvukových vln prostupujících i tkáněmi živých tvorů, a tak mohou získávat informaci o dějích, které se v organismu, se kterým vstupují do komunikace, odehrávají.
Mozy hned zaregistroval, že Šárka začala přemýšlet a vzdalovat se nepatrně z přítomnosti, a tak znenáhla vyskočil do výšky a nepřipravenou dívku setřásl do moře.
Když se po chvíli objevila nad hladinou její zmáčená hlava, vyskočil do vzduchu, tentokrát sám, ještě jednou, nemotorně sebou plácnul do vody, pak se pomalu vynořil a začal se šklebit jako ona.
Trošku se zastyděla, došlo jí, že paroduje její neohrabanost.
Za chvíli se jí ale oči rozzářily jak malému dítěti. Mozy ještě jednou na chvíli zmizel a odkudsi z podmořských hlubin vytáhl stříbrně třpytivou perlu. „Vezmi si ji jako památku na dnešní den. Jednou budeš mít tendenci popřít vše, co jsi prožila a ještě tu tento týden prožiješ. Ať ti připomíná, že hravost a bezprostřední zaujetí pro magii okamžiku se vyplatí víc, než přemýšlení o tom, co se tě přímo netýká.“
Chladivá perla, kterou Šárka jemně sevřela v dlaních, naplnila její srdce vděčností. Vrátila se zpět její vyrovnanost a poslouchala, co Mozy říká: „Vaši psychologové zjistili, že lidé mají tendenci dokončovat ve svém vědomí prožité události – pokud tě něco trápí, například ti někdo ublíží, snažíš se to co nejrychleji vyřešit, zapomenout, odhodit, tomu člověku odpustit nebo celou událost ve své mysli změnit tak, aby ti dlouhodobě nepůsobila bolest.
V ten moment jsi ale ztratila svou svobodu – událost nad tebou získala moc a může tě, stejně jako můj nečekaný pohyb před chvílí, svrhnout do vody.
Veškerou energii pak budeš vynakládat na to, aby ses dostala na chvíli nad hladinu. A tak pořád dokola.
Přijde otázka, budeš chtít znát odpověď.
Nebudeš moci s něčím hnout, budeš se snažit, dokud nad tím nezvítězíš.
Kruh se uzavře a po čase se objeví nová výzva. Bude ti připadat, že řešíš nový problém, ve skutečnosti budeš opakovat stále tu samou piruetu.
Nás delfíny to přestalo dávno bavit. Zjistili jsme, že když si sami nebudeme s životem hrát, bude si život hrát s námi.“
Problémy jsou nástrojem ega.
Odvádí naši pozornost od jediného úkolu,
který máme – milovat.
© Copyright Jiří Hamerský