Lekce se objevují stále znova, dokud si je neosvojíme

 Lekce se objevují stále znova, dokud si je neosvojíme.

Někteří z nás dělají pořád dokola totéž,

a přitom očekávají, že výsledek bude jiný.

Inteligence nám umožnuje dělat nové chyby

a poučovat se z nich,

místo, abychom opakovali ty staré.

Čím víc se učíme,

tím jsme přizpůsobivější

a tím méně chyb opakujeme.

Učení vyžaduje změnu;

se změnou souvisí fakt, že ztrácíme tvář;  

ztrácíme-li tvář, znamená to, že umírá cosi starého;

ze starého se rodí nové.

Nic se doopravdy nezmění, dokud se nezměníme my sami.

Otázka:  kdysi jste napsal,   že „podvědomě trénujeme ostatní, jak s námi mají jednat, a to prostřednictvím vzkazů, jež vysíláme pomocí řeči těla, tonu hlasu a jiných jemných náznaků a odstínů chování“. Tohle tvrzení se mi zdá hluboce pravdivé, ale těžko mu přicházím na kloub. Mohl byste zmíněné jemné náznaky blíže specifikovat? Jak mám rozumět tomu, že poškozujeme sami sebe tím, že opakujeme stejné chyby, aniž to vůbec postřehneme?

Odpověd: Protože naše pozornost je často rozptýlená, zamlžená anebo se dočista ztrácí v myšlenkách, spousty věcí si zkrátka nevšimneme. A to je důvod, proč se schopnost věnovat pozornost tomu, co se v danou chvíli děje (tj. vlastním činům a jejich následkům), stává jedním ze základních principů smysluplného života. Chyby a nechtěné důsledky slouží k tomu, aby daly vzniknout novému způsobu chování a odlišným přístupům. Jak říká staré přísloví, „povědomost o problému je vlastně polovičním řešením“.

Dokud si neuvědomíme, jaké činy, náznaky a poselství jsme přehlédli, budeme opakovat staré vzorce chování – to jsme zažili všichni, at už v podobě tak prosté, jako je snaha prorazit v baseballu, nebo tak složité jako série snatků.

Všimněte si, jak se pohybujete a jakého tonu a zabarvení nabývá váš hlas v různých situacích, zejména ve stresu, kdy máme většinou sklon „jednat mimovolně“: například když jste vystaveni emocionální konfrontaci nebo když se setkáváte s novými lidmi (a ve vteřině zapomínáte jejich jména). Nemusím si třeba uvědomovat, že když se s někým vidím poprvé, koušu se do rtu a při tom se mračím. Nejspíš se jen snažím soustředit, ale ostatní si můj výraz vykládají jako nepřátelský. Nebo když žádám děvče o schůzku, oči mám zavrtané do podlahy a říkám: „Asi by se ti nechtělo někdy se mnou vyjít, vid?“ Větší naději na úspěch budu mít pravděpodobně tehdy, když s ní navážu vizuální kontakt, usměju se a pronesu trochu jinou větu: „Strašně rád bych tě pozval na večeři. Vyhovovalo by ti to v pátek v osm hodin?“

Někdy sice nevíme, čím jsme se o nechtěný výsledek zasloužili, ale všimneme si ho a zapřisáhneme se, že příště to uděláme jinak. Jenomže jak jinak? Znovu se vracíme k zásadnímu významu vědomí – je třeba dávat pozor.

Řekněme však, že zde vůbec nejde o naše chování; třeba jsme oslovili dívku, které se nelíbí naše barva vlasů, očí nebo pleti. At už je situace jakákoli,platí, že pokud máme nezkreslenou zpětnou vazbu, svou lekci se naučíme – a už si ji nemusíme opakovat.

Jen málokdo nám ničí vztahy či kariéru záměrně. A přece: jestliže si stále neuvědomujeme jemné náznaky, jakými jsou kupříkladu řeč těla či ton hlasu, povede to k tomu, že chyby se budou stále opakovat. Dáváme-li pozor na to, co říkáme a děláme, a všímáme-li si rovněž odezvy ze strany ostatních lidí, pěstujeme si nadání navázat vztah.

A pokud podvědomý čin převedeme do roviny vědomí, výrazně si vylepšíme skore. Už není nutné opakovat si stále dokola staré učivo – můžeme pokračovat v novém. Ve větší míře pak dosahujeme toho, po čem toužíme. A proto je naše pozornost (to, že vyzařujeme světlo vědomí do koutů a škvír, jež kdysi zůstávaly bez povšimnutí) ve smysluplném životě faktorem prvořadého významu. A rozhodně neslouží tomu, abychom se zpytovali přespříliš a věčně hloubali nad každičkým gestem.

Zůstante při vědomí, ale zůstante naživu. Jděte do světa a dělejte chyby a učte se z nich. Je asi pravda, že život, který nezkoumáme, nestojí za to žít – ale život, který nežijeme, nestojí za zkoumání.  

Zdroj: Kniha: Dan Millman Tvůj život má cíl