Novoroční přání
Moje Novoroční přání pro nás všechny bez rozdílu
Píše se 20.červen 451. Cataunské pole v oblasti dnešní Champagne. Římské vojsko s vojevůdcem Aetiusem. Hunové a v jejich čele král Attila. Na obou stranách 165 tisíc obětí. Jedno z největších vojenských střetnutí všech dob.
Rok 1678 až 1696, panství Velké Losiny, čarodějnické procesy. Obětí minimálně 100 lidí. Hořící hranice.
Rok 1633, Galileovi je 69 let a stojí před inkvizičním tribunálem. Je mu vyhrožováno mučením i smrtí na hořící hranici. Své tvrzení o pohybu planet odvolává. Údajně prohlásí proslulou větu „A přece se točí!“ 350 let po jeho smrti ho církev očistí. Nevinný.
6.7.1415, Kostnice, v plamenech umírá Mistr Jan Hus, kritik římsko-katolické církve. „Neodvolám“.
23.srpen 1942 až 2.únor 1943, proslulá bitva o Stalingrad. Němci a Rusové. Obětí asi 700 tisíc. Mrazivé grimasy mrtvol uprostřed kruté ruské zimy.
Rok 2022...
ach tak, ten tu ještě není, ale brzy nastane. Už do něj chybí vlastně jen pár krůčků. Čím bude jiný a čím vlastně byl rok před ním, ten letošní.
Byl jiný než roky staletí před ním, byl lepší, byl horší a čím vejde do dějin?
O tomto roku si osobně nedělám naprosto žádné iluze. Podle mého zase jednou lidstvo ukázalo svou pravou tvář. Říká se, že když nastanou „zlé doby“, odkrývají se falešné závoje a objeví se ty skutečné tváře. Ti, o kterých si člověk léta myslí, že jsou jeho rodina, přátelé, dobří známí, se najednou stávají lidmi, které neznáme. Stačí k tomu pár měsíců strachu a dokonalé cílené manipulace. Ostatně, nikdy tomu nebylo jinak.
Kdysi jsem se ptala učitelky ve škole v hodině zeměpisu, proč lidé bojují ve válce proti sobě. Nezajímala mne však její všeobecná odpověd, že se tehdy válčilo o území, bohatství, církevní zájmy a co já vím, co ještě. Mne zajímalo, proč lidé jdou proti sobě, často dokonce bratr proti bratru, přítel proti příteli.
Dnes už vím, že to kouzelné slovo všech bojů a nemusí se odehrávat jen na bitevních krvavých polích, všech dob zní: MANIPULACE.
Nepochybně, musí to být něco strašného, naprosto nepředstavitelného, když je člověk postaven před možnost, nejít do boje za svou či dokonce cizí zemi, nebo být zabit a taktéž být téměř vždy ve všech dobách staletí vyhlazena jeho rodina a přátelé. Jdi bojovat, nebo vás všechny zabijeme! Tak se se strachem v očích oblečou, především muži do uniforem, to aby se zřejmě při zabíjení poznali, koneckonců i Indiáni měli různá peří a jdou udatně bojovat. Denně zabíjí cizí protivníky, manžely, bratry, otce, dědy někoho, kdo už je nikdy neuvidí. Často to trvá dlouhé roky, dokonce i 30 let.
Ptám se a to zcela vážně, je lepší zabít na bojišti někoho cizího, než vidět mrtvou svou rodinu? Co je lepší, co je jednodušší?
Celá století pak existuje jen jedno řešení a to je stále, zdá se, utopie pro lidstvo. Složit zbran a do bojů nejít. Jakýchkoliv! Ne vždy rozhodují zbraně. Je to právo volby jednotlivce, ano jistě, je to v některých případech dokonce jistá smrt. Srdce puká. Ale je snad snadnější zabíjet někoho, koho neznám - každý má přece ten svůj jedinečný osud - jehož obličej je právě plný strachu stejně jako je ten můj? Jak s tím pak mohu dál žít, když se vrátím z bojů a moje rodina při troše štěstí ještě žije a já vím, že spousta jiných právě díky mně pláče, protože jejich dveře zůstávají zavřené a nikdo se nevrací.
Vím, strašná volba.
Když by však všichni složili a to i pomyslné zbraně a řekli jednotně NE, skončily by všechny hrůzy předešlých i budoucích let, které nás budou ještě dlouho ve spánku pronásledovat. Síla davu je hrozivá a vždy smrtelná. Ale může se z ní stát i síla největší, když se obrátí její význam.
Letošní rok rozdělil lidi také na dva tábory a opět v dějinách zase jednou dochází k dělení na ty lepší a horší, na hodné a zlé. Ptám se, jak je to možné, po tom všem, co již víme, jak je možné, že se mezi sebou osočujeme a dáváme si vinu, jak je možné, že jsme schopni se už pomalu i opět mlátit „klacky“, jen proto, že si myslíme, že pravda je na naší straně, přitom je naprosto jedno – ostatně tomu tak bylo vždy – na které straně ta pravda je. Ona stejně totiž existuje jen jedna jediná pravda a to je ta naše, osobní. Tetelí se v koutku naší duše a říká se jí intuice. Těžké časy ji naučily se krčit docela vzadu v koutečku a nejlépe se vůbec neozývat. Sem tam něco zašpitá, ale my ji povětšinou stejně neslyšíme. Často ji slyšet už ani nechceme.
Co je vlastně vaší prioritou, dál si spokojeně užívat svého konzumního života, věřit tomu, či onomu nesmyslu, prezentovaného v zabaleném dárkovém papíře v podobě pomyslných pozitiv a cukrátek pro určitou skupinu, nebo je u vás na prvním místě jako u mne jediné, co se počítá v dějinách všech dob a tím je Svoboda?
Naši předkové za ni tak často bojovali, možná až příliš často, až se pro nás, dnešní generaci, stala tak nějak samozřejmou. Nevidíme, když se zase jednou „smráká“ a pak, pak už je většinou pozdě. Ostatně, vždyt právě ty dějiny to dokazují. Je to jako kolotoč, který se neustále točí, sem tam se zastaví a přibere nové osazenstvo a to staré s motajícími se hlavami jako opilé vystoupí a jde, kam, asi domů, bych řekla.
Dívám se večer na hvězdy a přemýšlím o té většině, která se tu znovu vytvořila. Jak žijí, jak se jim daří, jak asi spí, vědí, co se děje s ostatní ted menšinou kolem nich? Umí si to vůbec představit, či nechtějí, aby nemuseli udělat Volbu, tu jedinou historicky správnou. Bojí se říci „A přeci se točí“, asi by to také hned odvolávali, a důvody jsou přitom, co člověk, tak moc individuální. Vládne tu právě STRACH ve všech podobách. Nejhorší a nejsilnější nepřítel a zbran všech dob!
Menšinová strana však také nejsou hlupáci a začínají se bránit. Pro agrese a konflikty je naprogramováno. Každý v tuto chvíli přesně ví, o čem mluvím, ani to nemusím konkrétnějšími slovy doupřesnovat. Není potřeba.
Možná ale nastal právě ted čas, nepřesvědčovat nikoho o tom mém „A přece se točí“ a namísto toho říci „Hej, brzy nastane Nový rok, 365 nových šancí a nových začátků, podejme si ruce, obejmeme se a vkročíme do něj společně“. Proč, protože právě naše generace již vědomě ví, o co tu ve skutečnosti jde a vlastně, šlo vždycky.
Přeji si, aby se v roce 2022 ten hrůzostrašný kolotoč navždy zastavil, tak aby už nikdo z něj nemusel vystupovat, ani nastupovat. Aby skončil na smetišti dějin, aby se mu udělal obrovský pomník se slovy Svoboda navždy a pro všechny. Ostatně, už jako dítě jsem právě kolotoče neměla ráda. Ani klauny. Protože za jejich maskou se schovával někdo jiný, cizí. Ty masky právě ted padají. Už je jich obří hromada.
Lidé v onom roce 451 na Cataunských polích nebyli jistě o mnoho hloupější než my, jen měli jiné možnosti, především pak ty technické. Co aby asi řekli, kdyby viděli dobu nynější. Možná je to dobře, že už ji nemohou vidět, protože by jim jejich smrt přišla zřejmě naprosto zbytečná. Co takhle ten kolotoč dějin otočit tak, aby se točil pozpátku, aby k životu přišly všechny ty oběti a mírové idee všech dob a pak ho zastavit. Navždy. Sci-fi, jistě, ale pokud chceme mít rok 2022 kouzelný, budem muset pro to nyní něco udělat a zcela jistě to nebudou hádky o „číslech, účinnosti toho, či onoho“. Odhodte závoje včas!
Figurky na šachovnici roku 2022 jsou za chvíli nově postavené. Chcete být jen pěšáky, se kterými se nejlépe manipuluje na kostkovaných políčkách, či krály a královnami? Ostatně, ani na té šachovnici není nikdy vítěze, jen poražených. Protože mít pomyslnou radost z právě vyhrané bitvy je zavádějící a nehodno skutečného vítěze.
Přeji vám, abyste se opět „našli“ a právě v časech nejtěžších je k tomu vždy ta nejlepší příležitost.
Největší a nejúspěšnější vojevůdce všech dob, Alexandr Veliký, neprohrál ani jednu bitvu. Možná nám právě říká: Odložte zbraně a vyhrajete tím a navždy všechno!
Noc ustoupí vládě dne a lidé se probudí s novými velkolepými plány, nadějemi, přáními. Jaké jsou ty vaše, nebylo by na čase si skutečně přát to, co je pro nás nejdůležitější? Pro Marušku to byla Sůl nad zlato. Pro nás by to v naší pohádce mělo určitě být: Svoboda nade vše, ale ta uvnitř, nejen ta vnější.
Rok 2022 ukáže, zda jste všichni využili/či využijete správně své Právo volby! Nastal čas historických změn, nastal čas, abychom dokázali, že máme opravdu právo žít na této nádherné dokonalé planetě Zemi.
Odbije půlnoc a čtyři Mušketýři právě pozdvihají své meče a poháry: Jeden za všechny! Všichni za jednoho!
Necht je to pro vás stejně jako pro mne, heslo nastávajícího roku 2022!