Každý, kdo říká, že se ničeho nebojí, je hloupý a ještě navíc lže
Strach a stres
Každý, kdo říká, že se ničeho nebojí, je hloupý a ještě navíc lže. Strach je zdravá emoce. Způsobuje, že si dáváme pozor, a když si dáváme pozor, pomáhá nám to zůstat naživu. Strach stejně jako bolest v nikom nevyvolává potěšení, avšak nepříjemný pocit je alarm, který nás upozorňuje na nějaký problém, s nímž se musíme vypořádat. Je dobré mít někdy strach. Strach nám pomáhá přežít, a to doslova.
Seznámím vás s několika lidmi, kteří byli velice překvapeni, když se dozvěděli, že jejich strach je v pořádku. Michaela se strašně bála, že má rakovinu. Její matka a teta zemřely ve středním věku na rakovinu a Michaele se čtyřicítka právě blížila. Chodila na pravidelné prohlídky a ke specialistům, aby jí našli zhoubný nádor, který v ní přece někde musí bujet. Nikdo však nenašel ani náznak rakoviny. Čím více myslela na svůj skrytý tumor, tím její obavy rostly. Jeden odborník jí řekl, že má z rakoviny fobii. Poradil jí, ať jde k psychiatrovi, ne k onkologovi. Jeden její kamarád jí v legraci řekl, že je „šáhlá“ a že její problém je pouze v její hlavě. Ale ať se snažila sebevíc, nebyla schopna se svého strachu zbavit.
Proč se nemohla zbavit těchto iracionálních myšlenek a pocitů? Michaela se cítila vinna, že se bojí, a trápilo ji to. Začaly se kupit nové vrstvy obav. Když mi vyprávěla svůj příběh, působila zmateně, ruce se jí třásly, oči měla sklopené a tekly jí slzy. Její tělo se zdálo ztuhlé snahou udržet se pohromadě. Nevěděla, co má dělat se strachem, který ji tak trápil. Zarazilo ji, když jsem jí řekl, že strach z rakoviny vůbec není její problém. Já se také bojím rakoviny. Každý by se jí měl bát. Strach z rakoviny nás přivádí na prohlídky, k tomu, že dohlížíme na jídlo, které jíme, snažíme se vodu a vzduch zbavit kancerogenních látek. Strach z rakoviny motivoval lékaře-vědce, aby se pustili do projektů, které by měly vést k záchraně zdraví. Rakovina je strašná nemoc. Jak bychom se jí měli nebát?
Michaelin problém nespočíval v jejím strachu z rakoviny. Spočíval ve způsobu, jak dovolila tomtuto strachu, aby se vetřel do jejího každodenního života a narušoval ho. V budoucnu už nebude muset ztrácet energii tím, že se bude snažit marně překonat svůj přirozený strach. Místo toho může zaměřit svou pozornost na to, aby se učesala, pravidelně chodila do práce, vařila si atd. – a přitom akceptovala svou fobii takovou, jaká je. Časem by za ni dokonce mohla být vděčná.
Jak zvláštní! Celou dobu se soustředila na to, že by neměla mít rakovinu, že by se jí neměla bát, že by se neměla tak trápit iracionálním strachem, že by neměla být, kým je – zkrátka se docela dost vzdálila od svého normálního každodenního života. Čím víc se zase vracela k záležitostem a hře života probíhajícím právě v tomto okamžiku, tím méně si všímala svých extrémních obav. Micheala dnes ve volném čase, který si může vynahradit vedle svého bohatého a rušného života, vykonává dobrovolnickou práci. Jako dobrovolnice pracuje u agentury, jež zkoumá zdravotní rizika, která s sebou nese likvidování nukleárního odpadu. Michaela se stále bojí rakoviny. A to je pro ni dobré!
Zdroj: Kniha: David K. Reynolds Konstruktivní život
