Každý z nás má vymezen určitý čas života

Žít nebo nežít?

Nový způsob života

„Nemusíš dělat vůbec nic, jen se přestan dívat na svět z hlediska svých osobních přání. Uvolni se! Až uvolníš svou mysl, začneš být při smyslech.“

Když Sokrates řekl, abych „uvolnil svou mysl“, nemluvil o tom, že bych se měl zbláznit nebo se chovat iracionálně. Naopak hovořil o tom, at začnu věnovat pozornost realitě, jež mě obklopuje, místo abych o ní pouze přemýšlel. Pomohl mi sejmout závoj myšlenek, který narušoval moje přímé vnímání. Když se moje uvědomění soustředilo na okolní svět, postupem času jsem začal cítit teplotu vzduchu na pokožce, čichat vůně, jež přinášel vánek, všímat si obrazů a zvuků v téhle multimediální říši, kterou nazýváme každodenním životem.

Sok mě vytáhl z mé subjektivní mentální existence, tedy ze stavu, kdy jsem se zaobíral kdejakou vznikající myšlenkou, impulsem či emocí a úzkostně na nich lpěl, a ukázal mi rozlehlý svět smyslů. Když jsem se oprostil od svého menšího já, procitl jsem k většímu životu.

Když smrt zavolá

„To nejste ani trochu smutný, Sokrate?“

Odložil šroubovák. „Tohle mi připomíná příběh, který jsem slyšel kdysi dávno – příběh o matce, zkrušené zármutkem nad smrtí malého synka.

´Tu bolest a žal neunesu,´ řekla tehdy zoufalá matka své sestře.

´Sestro milá, truchlila jsi předtím, než se tvůj syn narodil?´

´Ne, samozřejmě, že ne,´ odvětila zoufalá žena.

´Pak tedy pro něj nemusíš truchlit ani ted. Vždyt se jen vrátil na místo, jež mu bylo domovem, než se narodil.´

„A tenhle príběh vás má utěšit, Sokrate?“

„Inu, myslím si, že je to dobrý příběh. Možná ho časem oceníš i ty,“ odpověděl vesele.

„Domníval jsem se, že vás dobře znám, Sokrate, ale netušil jsem, že umíte být tak bezcitný.“

„Není tu žádný důvod ke smutku, Dane – smrt je dokonalé bezpečí.“

„Jenomže on umřel!“

Sok se tlumeně zasmál. „Možná umřel, možná ne. Možná tu nikdy nebyl!“ Garáží se rozlehl jeho smích.

Najednou jsem si uvědomil, proč mě to tak trápí. „Cítil byste to stejně, kdybych umřel já?“

„Samosebou!“ Zasmál se. „Dane, jsou věci, kterým ještě nerozumíš. Pro tuto chvíli prostě mysli na smrt jako transformaci – je sice o dost razantnější než puberta, ale není to nic, kvůli čemu by ses měl nějak zvlášt trápit. Je to zkrátka jedna z tělesných změn. Když k ní dojde, je to tak a ne jinak. Bojovník smrt nevyhledává, ani před ní neutíká.“

Než zase promluvil, jeho tvář se trochu zachmuřila. „Smrt není smutná; smutné je to, že většina lidí ve skutečnosti vůbec nežije.“ A tehdy se mu oči zalily slzami.

Stejně jako mystici a mnichové, mudrci a ti, kdo „zemřeli“ a byli vráceni zpátky, ani Sokrates už neměl strach z nevyhnutelné události, na kterou většinou ani nemyslíme.

Každý počátek má svůj konec. Anebo možná ne konec, ale další obrat na otáčivém kole života. Listí na podzim opadává, aby ho na jaře nahradily nové pupeny. Taková je cesta přírody, cesta vesmíru. Z těch opadaných listů se stane kompost, aby poskytl výživu zemi a dalšímu růstu. Z hlediska starého listu je to smrt; z hlediska stromu a hlíny je to velmi vítaný proces.

Každý z nás má vymezen určitý čas života, anebo je to možná hodně životů, ale protože je příznačné, že si na jiné životy nepamatujeme, nejlépe uděláme, když budeme žít tenhle život tak, jako by to byl ten jediný, který máme. Při narození je nám většinou zima a cítíme zmatek, ve chvíli smrti nás přepadá strach či neklid, a to mezi tím prožíváme ještě horší údobí: pubertu! Ale co když je ten velký přechod snadný?

Sok mi připomněl, že umíráme a rodíme se každý den, poněvadž procházíme nicotou a pak se zrána probouzíme. Každý den tvoříme jevy, necháváme po sobě stopy nedokončených záležitostí, které nejspíš budeme muset dořešit v následujících dnech. Se životem je to třeba úplně stejné.

Z konvenčního hlediska je smrt skutečná a často tragická: ztrácíme všechny kamarády a své blízké, at už prostřednictvím jejich nebo své vlastní smrti. Ztráta a zármutek jsou přirozenou součástí života. Nikdo, kdo seděl vedle umírajícího rodiče nebo přítele a pak viděl toto tělo, onu prázdnou skořápku, nemůže popřít skutečnost smrti.

Sokrates hovořil o smrti z transcendentního hlediska toho, kým opravdu jsme: jsme vědomím zářícím za miliardami očí, vědomím, jež hledí do světa jejich prostřednictvím. Z tohoto hlediska je smrt jen kapkou vody splývající s tím velikým mořem – nejde o událost, která by otřásla světem.

I v této chvíli na téhle planetě umírá a rodí se miliony živých tvorů, z nichž někteří jsou lidskými bytostmi. Tvorové požírají jiné tvory, což je součástí dynamické hry změn – je to naprosto přirozené.

Jsou tací, kdo tvrdí, že život je příležitost dobře se připravit na dobrou smrt, příležitost projasnit si vědomí, abychom mohli uvědoměle přejít někam dál. A já se těším na svou vlastní smrt, na chvíli, kdy sám objevím, co přijde dál a jestli vůbec něco přijde.

Ale mezitím chci žít tak dlouho a tak naplno, jak jen to bude možné, protože každý den je dalším dnem, kdy se můžu učit, můžu vyučovat, můžu sloužit.

Hlavní je umřít poté, co jsme doopravdy žili, poté, co jsme odvedli svůj díl práce. Sokrates žil naplno a byl dokonale spokojen s tím, že až nastane čas, on odejde. Jak říká jedno indiánské pořekadlo: „Dnes je dobré zemřít.“

A dnes je dobré i žít.