„Mezi přáteli nejsou žádná loučení.“
A žili, dokud nezemřeli
Opravdový učitel je jako most
a zve své žáky, aby po něm přešli;
a když jim umožní, aby přešli,
s radostným uspokojením se zhroutí
a povzbuzuje je, aby si postavili mosty vlastní.
Nevím, jak dlouho jsem běžel, šplhal do kopců, prodíral se křovisky a znovu běžel. Celý pokrytý blátem, vyčerpaný, poškrábaný, posléze omytý prudkým lijákem, jsem konečně dorazil ke srubu Mama Chii, zakopl jsem o její schody a upadl; byly asi dvě hodiny po západu slunce.
Fuji, Mitsu, Josef a Sára vyšli ven a Josef mi pomohl dovnitř. Mama Chia ležela pokojně na své matraci, kolem ní všude květy.
Moji přátelé mi nejprve pomáhali se vzchopit, ale potom ustoupili do pozadí, poté, co jsem k ní polekl, sklonil hlavu a slzy mi stékaly po tvářích. Opřel jsem své čelo o její rameno, které však bylo studené – studené jako led.
Zpočátku jsem nedokázal ze sebe vypravit ani slovo; hladil jsem jí tváře a loučil jsem se s ní. Tiše jsem se pomodlil. Vedle seděla Mitsu a hladila Sachi a utěšovali ji. Sokrates, v blažené nevědomosti dětství, spal vedle své sestry.
Josef vypadal jako smutný rytíř Don Quijote, jeho oči byly potemnělé, jedna jeho ruka spočívala na Sářině rameni; Sára se ve svém smutku kolébala ze strany na stranu.
V celém údolí se rozhostilo ticho a všude zavládl smutek rušený pouze křikem Červenky. Zde opustila Zemi jedna mimořádná žena. Dokonce i ptáci za ni drželi smutek.
Červenka se posadila na okenní římsu, naklonila hlavu na stranu a dívala se na Mama Chiu. Ptáci umějí dát křikem najevo svůj smutek – je to nenapodobitelný zvuk – a právě tento ze sebe vydala Červenka, když přisedla k Mama Chii, znovu zakřičela a potom odletěla, stejně jako předtím duše její přítelkyně.
Vyšel jsem ven, do vlhkého a teplého vzduchu. Vycházející slunce ozářilo právě v tu chvíli oblohu a v dálce vystoupily obrysy hor. Josef mě doprovázel. „Musela zemřít klidně během spánku,“ oslovil mě. „Fuji ji našel teprve před hodinou. Dane, věděli jsme, že jsi pryč; jak ses to dozvěděl?“
Zadíval jsem se na něho a moje oči mu řekly, na co se ptal. Josef přikývl na znamení porozumnění: „Před časem mi nechala instrukce, které se týkají toho, komu mám dát Tianino dítě, a ještě některých dalších záležitostí. Přála si kremaci, a to na pohřebišti šamanů kahunas. Postarám se o to.“
„Rád bych pomohl s čímkoli, pokud mohu – s čímkoli,“ nabízel jsem se.
„Ano, ovšem – když si to přeješ. Ale abych nezapomněl,“ řekl a sáhl do kapsy, „tady je nějaký list papíru, napsala to zřejmě včera v noci.“
Podívali jsme se, co je na něm napsáno. Svým roztřeseným rukopisem na něj Mama Chia napsala jen několik slov: „Mezi přáteli nejsou žádná loučení.“
Zdroj: Kniha: Dan Millman Návrat pokojného bojovníka
