Mír s tebou – ty blbe

Vnitřní mír je lék na všechno

Vnitřní mír je zárukou úspěšnosti objednávek, protože vyrovnaný člověk lépe ovládá své vnitřní síly a umí lépe naslouchat svému vnitřnímu hlasu.

Všechno začalo tím, že moje teta Maryta šla k doktorovi a chtěla mu podat vyčerpávající seznam svých neduhů. Ale dnes už není spolehnutí ani na doktory. Ten člověk nechtěl nic vědět, prý je to naprosto nepodstatné. Mnohem důležitější je naopak důvod, proč vůbec onemocněla. Podle něj zmizí i ty malé bolístky, když je člověk duševně zdravý.

Netrvalo dlouho, než se ti dva dostali k „prameni života“ – k lásce. Maryta prý má milovat sebe i všechny ostatní. Těžko říci, co jí připadalo těžší. „Člověk přece nemůže všechny ..., zvlášť některé, úplně nemožné jedince, jako třeba ten Huber od vedle...!“

Ale ano, člověk by mohl: „Kdybyste byla celý den zavřená ve výtahu spolu s největším nepřítelem, a kdyby vám vyprávěl celý svůj životní příběh, tak byste mohla i jeho...!“ poučil ji doktor.

A pak vypukla epidemie -  „Mír s tebou!“

Když se před Marytou objevil člověk, který jí byl protivný, šel jí na nervy nebo ji dopaloval, měla si v duchu pomyslet „Mír s tebou!“ To prý uvolňuje napětí, neutralizuje zlost a agresivitu, takže bude denně zdravější a zdravější.

Za pokus to stojí a první příležitost se naskytla v obchodním středisku u plutu s rybami: „Krevety, prosím! – Ale néééé (Mír s tebou), to jsou přece granáti (Mír s tebou). – Ne, to také bohužel nejsou žádné krevety. Podívejte, ti malí tam naproti (Mír...).“

Konečně to byli ti praví. Do misky putovala jen malá lžička a pak na váhu. („Směšná porce, ale raději bych si ukousla jazyk – Mír s tebou!“). Nalepí cenovku – podívá se doleva, doprava – otevře víko a naplní misku až po okraj. Prodavačka se spiklenecky usměje: „Trochu jsem vám přidala!“ Marytě to vyrazilo dech. Přece nemohla nějak vycítit... To přece není možné.Ale zkouška odolnosti v následujících dnech ukázala, že je zřejmě možné ledacos.

Zanedlouho potom přišla ubrečená desetiletá dcera ze školky: „Ten Kai se ke mně vždycky chová tak blbě.“ Maryta, vyzbrojena novou životní filosofií, jí nemohla říci nic jiného, než že dcera udělá nejlíp, když se nenechá vyvést z míry, nebude se zbytečně rozčilovat a nebude uražená. A hned jí vysvětlila techniku „Mír s tebou“.

Za tři dny: „Teda, mami, už jsem mu tak často v duchu řekla „Mír s tebou“, ale on je pořád stejně blbý.“

Mhm, je to problém, u některých lidí to možná trvá déle.

Za nějakou dobu: „Mami, víš, co? Teď jsem mu řekla, že se vždycky ke mně chová tak blbě a že mu v duchu říkám „Mír s tebou“, když je tak blbej. A teď Kai říká Petrovi „Mír s tebou“, protože se mu taky zdá tak blbej a Gabi taky říká Michaelovi „Mír s tebou...!“

Ať si jen nikdo nemyslí, že děti nerozumí takovým věcem. Valentina přesně pochopila, o čem mluvila její matka Maryta. Mimo jiné se Valentina vyjádřila takto: „To je hrůza, že babička pořád myslí tak negativně. Vždycky se bojí toho nejhoršího, takže nevidí nic jiného. Měly bychom jí to prostě říct...!“

Když jde o „čistou esenci života“, zmizí všechny rozdíly ve stáří i profesích. Jedna duše mluví ke druhé a rozumějí si. Každý si sám může přezkoumat „náhodnou“ shodu pocitů v tomto příběhu. Pár vlastních „Mír s tebou“ a pravděpodobně se přesvědčíš na vlastní kůži, jakou sílu mají myšlenky. MÍR S TEBOU!

Mír s tebou – zážitek z mého všedního dne (I)

Pobuda na pohyblivých schodech

Pondělí ráno, metro. Stojím na pohyblivých schodech a přede mnou pobuda. Právě si z odpadků vylovil krabičku od cigaret, podíval se do ní a zjistil, že v ní nezbyla žádná zapomenutá cigareta a „fííííí“ velkým obloukem ji hodil před sebe na schody.

„Vandrák, obejda, negativní asociál. Není se co divit, že je svět tak špatný!“ pomyslela jsem si. „Ale, ale“, hlásí se má duchovně vytrénovaná část mého vědomí. „Kdo se to tady tak hrozně rozčiluje?“

Přečetla jsem už ledacos a ledacos se i naučila. A hned mi také něco napadá: „Když se někdo chová hloupě, tak mu v tom okamžiku nenapadá nic lepšího.“ „Šťastní a spokojení lidé ctí přírodu a váží si jí.“ „Když někoho miluješ takového, jaký je, pak je jeho duše šťastná a může se léčit.“

OK, OK, to stačí, zase jsem se uklidnila. Myslím si „Mír s tebou“ a cítím, jak se mi mír skutečně vrací do duše. A právě v tom okamžiku, když mě zaplaví vlna míru, podívá se tento bezprizorní člověk přede mnou na svou krabičku, zvedne ji a hodí ji nahoře do koše.

Mír s tebou – zážitek z mého všedního dne (II)

Na cestě k letišti

Ráno v šset hodin jsem seděla v tramvaji a neměla tu nejlepší náladu. Ležet v posteli by bylo mnohem příjemnější.

Zakrátko přistoupil nějaký jupík (podle mého typ, už dávno vyšlý z módy, ale to jsem se zřejmě spletla) a sedl si šikmo naproti mně. Jak přikazuje etiketa jupíků, se zdobně usadil na svém sedadle. Distingovaný postoj, obočí rovněž v pozici mírně otráveného, ale hrozně důležitého manažera. Jednu ruku opřenou v bok, druhou rukou si podpíral hlavu a vypadal přitom šíleně soustředěně. Aktovčička a mobil samozřejmě ležely vedle něj. Jupícký obleček a kabátek, no prostě hrůza. S rostoucím opovržením jsem studovala ten blaseovaně důležitý a hloupý výraz v jeho obličeji.

A pak se ozvalo mé spirituální svědomí: „Hej ty, i toho bys mohla mít ráda – po osmi hodinách ve výtahu... Óó...“ – je to tak, vzpomínám si. Ale pro všechno na světě, jak to mám udělat, aby mi nešel takový člověk na nervy? To přece vůbec nejde. Takže přátelé (univerzum, vy tam nahoře, ať už je tam kdekoliv), jestli si myslíte, že TOHO mám brát takového, jaký je, pak mi musíte pomoci. Žádáte toho totiž po mně trochu moc.

Moc jsem se snažila a přeříkávala si v duchu „Mír s tebou – ty blbe“. Zkusím to ještě znovu: „Mír s tebou, ty namyšlený panáku“. Sakra! Toho pocitu znechucení jsem se nemohla zbavit. Ale podle mého jsem se měla snažit, abych se na něj mohla podívat i bez hnusu.

Ale jako vždycky, když člověk potřebuje pomoc, tak ji dostane – pokud poslouchá svůj vnitřní hlas a řídí se podle jeho rad. Měla jsem štěstí. Slyšela jsem, co mi napovídá. Náhle jsem dostala nápad – budu si představovat, že sedím v kině, před sebou mám plátno a tenhle typ právě vkročil na scénu filmu. Řekněme jako jakési bizarní unikum 90. let, novověký Hans Moser. Vždycky špatně naložený, protivný, ale vždycky k popukání.

Nepotřebovala jsem se dívat dlouho – z tohoto hlediska byl ten typ k nezaplacení. Zralý na Oskara! Hollywood první třídy. A ta rafinovanost až do detailu – všechny pohyby od kštice až po špičky nohou vzájemně ladily. Velmi nadaný herec, lepší než Robert de Niro. Můj pocit znechucení se rázem změnil v pocit bezmezného nadšení. Něco tak legračního jsem už dlouho neviděla. Hned jsem se cítila lépe a přestala k tomu člověku vysílat ty šedé závoje lepkavé energie. Mír s tebou!   

Zdroj: Kniha: Objednáváme si z vesmíru   Bärbel Mohr