Nechte to dětem!!!

 Koupíme ti

Kde je míra toho, co koupit svým dětem a co ne? Čím těžší je to pro nás otázka a čím větší problém s tím máme, tím více jsme vychýleni z rovnováhy my sami.

Dnešní svět je hodně o „kupování“. Kupování všeho možného, co by nás jen mohlo „naplnit“ a přinést nám pocit uspokojení. Procesem uspokojování se stává i samotný proces nákupu, neboť v současné době tráví velké množství lidí svůj volný čas v nákupních centrech a zkoumá, co všechno je možné koupit a co všechno by se jim případně mohlo hodit do jejich domácnosti, pro jejich blízké či prostě jen tak. Staví se obrovská obchodní centra a lidé odcházejí s velkými koši plnými věcí, které vlastně nepotřebují.

Dnešní svět ale tvoříme my sami. Mnoho lidí má dojem, že svět tvoří je, ale není tomu tak. Pravda je, že celek bude vždy silnější, než je každý z nás, ale všichni jsme součástí celku. Myšlenky každého z nás jsou součástí myšlení všech a pak se všechno sečte a výsledek vidíme. A to je svět kolem nás. Svět, který tvoříme my všichni a ve kterém jsme svobodní ve své volbě, jaký postoj chceme mít a jak svůj život chceme žít.

Starší lidé někdy říkají: „Ti mladí si dneska ničeho neváží. Nevědí už, co všechno by ještě chtěli. To za nás nebejvávalo,“ pokyvují. „To my jsme měli pár věcí a o ty jsme se starali a bylo... kdepak ti mladí, všechno zničí a chtějí další, kam ten svět spěje,“ pohoršují se. A mnohdy mají pravdu. Až na to, že to, jak to měli oni, předcházelo tomu, jak je to nyní. Logicky je jasné, že věci se od sebe vzájemně odvíjejí a jedno vytváří druhé. Dřívější „skromnost“, možná nedostatečnost, vytvořila dnešní „přebytek“ vyvolaný neustálým pocitem dřívějšího nedostatku. A pak taková drobnost – ty mladé, kteří si ničeho neváží, vychovali přeci ti staří, nebo ne? Takže tady něco nehraje. Pravděpodobně bude potřeba přiznat si a pochopit, že ani to, jak to bylo předtím, nebylo v pořádku...

Takže, co je za tím? Právě tito „staří“ vychovávali své děti v pocitu nedostatku a mnohdy přehnané skromnosti. Jejich děti nikdy neměly to, co chtěly, a „bylo to tak normální“. Bylo normální dětem říkat, že prostě nemohou mít to, co chtějí, a mnohdy byly svými rodiči i obviňovány za to, že vůbec něco chtějí. „Nikdy nemůžeš mít, co chceš,“ říkali svým dětem a děti to „chápaly“. A vyrostla z nich generace, která se snažila svůj nedostatek překonat. Vzhledem k tomu, jak ale žili, většinou přestali tvořit, neboť to bylo prostě těžké. Lidé, kteří bojují o „přežití“, většinou neřeší, jak naplnit svoje sny.

A výsledek známe. Mnoho lidí má dnes přehnanou potřebu „naplňovat“ se věcmi místo skutečného naplnění, které by jim mohla poskytnout jejich vlastní tvorba. Narůstal by pak pocit vlastní důležitosti a tito lidé by si poskytovali do svého života jen to, co by bylo důležité pro jejich vlastní projevení se. Více by si promýšleli, čemu chtějí ve svém životě věnovat čas. Neboť čas našeho života je to nejcennější, co máme. Pokud netvoříme, pak si vymýšlíme jiné náhradní zdroje, které nám přinesou pocity uspokojení.

Lidé, kteří žili v nedostatku, se většinou snaží dopřávat druhým lidem to, co sami neměli. Dá se předpokládat, že pokud jsme jako děti měli nedostatek, pak buď budeme stejní a budeme svým dětem poskytovat to samé se slovy „když jsem byl malý, také jsem to neměl“, nebo se budeme snažit vytvořit jim právě něco jiného, než jsme měli my sami. A to je právě ono. Myslím, že to je problém mnoha lidí, neboť nechtějí, aby jejich děti na tom byly tak jako oni. Pokud upřednostňujeme svoje děti před sebou samými, nevzejde z toho nic dobrého.

Malé dítě jde nabídnout tatínkovi kousek čokolády. Otec se usměje a třeba řekne: „Jen si to nech, synku, já už čokoládu nejím, ta je tvoje.“ Chlapeček odejde a nacpe se čokoládou. Možná je mu to divné, je přeci dobrá, ale když ji táta nejí, tak nejí. „Nech to jablíčko Pepíčkovi,“ řekne matka otci, když sahá do košíčku, kde je poslední jablko. No jasně, je to samozřejmé. Nechte to dětem!!!

A jak se v této situaci cítí děti? Myslíte, že jsou z tohoto výsadního práva šťastné? Možná by se mohlo zdát, že ano. Odpověď je však ne. Nechtějí být víc než jejich rodiče a nechtějí více než oni. Jejich výhody v nich pak vzbuzují pocity viny a v budoucnu stejně nevěří své schopnosti získat to, co potřebují.

Vzpomínám si na jednu situaci, kterou jsme zažili před několika lety. Bylo to v zimě a chystali jsme se všichni do Alp lyžovat. Nežila jsem již v té době se svým manželem, ale svým přítelem Petrem. A jak děti rostly, museli jsme obnovovat jejich lyžařskou výstroj a doplňovat ji novými věcmi. Tento rok to zrovna vyšlo, že lyže potřebovali oba moji synové Sam i Matouš, a protože nás je šest, tak celkové náklady na náš lyžařský zájezd byly již tak dost velké. Rok předtím jsme si s Petrem plánovali, že si koupíme nové lyže, neboť staré již byly prostě staré. Ale nakonec jsme si to rozmysleli a koupili lyže jen klukům. Dostali velmi pěkné lyže, měli z nich velkou radost. Výborně lyžují, takže jsme byli spokojení se svým rozhodnutím, že jsme je podpořili. Jenže představte si, co se stalo. Hned první den na horách se stala nehoda. V odpoledním slunci jsme sjížděli nádherný svah, když nás dojel starší syn Matouš a jel po jedné lyži. V ruce držel svoji druhou lyži zlomenou. No, nebyli jsme rádi, ale hlavně jsme to moc nechápali. A on vlastně také ne. Prostě rupla. Nezbylo nám, než jít do půjčovny a na celý týden půjčit lyže jiné. Jsme zvyklí hledat souvislosti, tázavě jsme se s Petrem na sebe podívali, ale stane se... Jenže, věřte nevěřte, příhoda se opakovala. Druhý den jsme šli opět lyžovat. Jenže tentokrát svoji lyži zlomil Sam. Nechápali jsme to. Kluci byli nešťastní, měli prima lyže, a my jsme začínali tušit, že v tom bude nějaký „čertík“. Pán v půjčovně se nenápadně zeptal, kolik že nás ještě je. Tušil asi dobrou tržbu, ale my jsme již nechtěli pokračovat. A hlavně nebylo v čem. My jsme měli své staré lyže a zatím to vypadalo, že „zasaženy“ jsou jen ty nové. Chlapci se tvářili záhadně a říkali: „No, mami, asi bychom se na to měli trochu podívat.“ Zjistili jsme to velmi rychle. Celá zápletka byla jednoduchá. Šli jsme s Petrem do obchodu a koupili jsme si nové lyže. Žádná další nehoda nebyla a všichni byli spokojení. Kluci přestali lámat lyže, i když dodnes vlastně nechápou, jak se jim to povedlo. Jenže naše myšlenky to vědí. Naše mysl má nekonečnou moc, a vlastně se pak oba přiznali, že jim hodně vadilo, že my jsme jeli se starými lyžemi a oni dostali nové. Vzbudilo to v nich pravděpodobně onen pocit viny a výsledek se dostavil. Aby neměli ten nepříjemný pocit, tak se lyží prostě „zbavili“. Pravda, mohli to možná říct, ale asi by to tak nezafungovalo...

Tak takhle se, myslím, cítí většina dětí, které jsou podporovány přednostně před dospělými. Mají problém s přijetím těch věcí a ve výsledku s nimi nezacházejí dobře. Vlastně to navenek může vypadat, že si jich vůbec neváží.

Poučila jsem se. Začala jsem se o sebe a své zájmy lépe starat. Pozorovala jsem na svých dětech, že když si něco nového pořídím, tak mají velkou radost. Nedávno jsem si koupila nové jezdecké boty, a jak jsem si je doma zkoušela, můj syn Matouš na mě zálibně koukal. Viděla jsem na něm, že se opravdu raduje. Jako by říkal: „No konečně...“

Naše děti mají rády, když jim ukazujeme cestu, jak dosahovat svých přání a snů. A k tomu potřebujeme různé věci, abychom se mohli projevit. Pokud vy „nic pro sebe nepotřebujete“, pak nemáte k dispozici různé „pomůcky“, jejichž prostřednictvím se můžete učit a zkoušet si nové činnosti, růst a rozvíjet svůj potenciál. A děti chtějí růst, a to se mohou učit od nás právě tím, že my dospělí budeme růst a bude nám na tom záležet.

Učte děti bohatství. Bohatství duše i těla. Je to vlastně jedno a to samé, neboť tělo by nebylo bez duše. Neomezujte jejich sny, ale naučte je také jít za svým cílem tím, že to budete dělat i vy. Učte je být i mít. Učte je, že věci samy o sobě nám žádné naplnění nepřinesou, ale poskytují nám možnost projevit se. Učte je vážit si jich, neboť nám umožňují poznávat svoje možnosti. Učte je spojit hmotný svět se svými skutečnými potřebami, učte je dopřát si vše, co potřebují k radosti ze svého projevu, ale učte je i neplýtvat. Všechny věci nám musejí sloužit a to je jejich skutečný význam. Musejí sloužit vašim dětem, ale i vám.

Kniha: Zdroj:Tvoje dítě jako šance pro tebe Zdeňka Jordánová