Nesmrtelné tělo, nekonečná duše

Neexistuje objektivní svět nezávislý na pozorovateli

Svět, který přijímáte jako skutečný, má zdánlivě popsatelné vlastnosti. Některé věci jsou velké, jiné jsou malé, některé jsou tvrdé, jiné zas měkké. Ale žádná z popsaných kvalit nemá, mimo vaše vnímání, žádný význam. Vezměme nějaký předmět – například skládací židli. Pro vás ta židle není nijak veliká, ale pro mravence je obrovská. Vám se zdá tvrdá, zatímco neutrino jí projde bez sebemenšího zpomalení, neboť pro subatomární částice jsou atomy židle od sebe na hony vzdálené. Vám se židle zdá statická, ale kdybyste ji pozorovali z vnějšího prostoru, viděli byste ji, jak se kolem vás pohybuje rychlostí tisíců kilometrů za hodinu jako všechno ostatní na Zemi. Podobně lze i jakýkoli další popis židle dočista změnit pouze tím, že změníme způsob vnímání. Jestliže je židle červená, stačí, když si nasadíte zelené brýle, a pak bude vypadat černá. Váží-li pět kilogramů, stačí, když ji postavíte na Měsíc, aby vážila dva kilogramy. Když ji dáte do gravitačního pole husté hvězdy, její váha se změní rázem na sta tisíce kilogramů.

Protože v materiálním světě neexistují žádné absolutní kvality, je chybné prohlašovat, že kdesi „tam“ existuje nějaký na nás nezávislý svět. Svět je obrazem smyslového aparátu, který ho vnímá. Lidský nervový systém zachycuje z tohoto světa pouze nepatrný zlomek, méně než jednu miliardtinu celkové energie pulzující v prostředí, jež nás obklopuje. Jiné nervové systémy, například netopýří nebo šnečí, odrážejí odlišný svět, existující souběžně s naším. Netopýří smysly registrují svět ultrazvuku, šnek vidí svět infračerveného světla – tedy oba dva jsou to světy, jež nám zůstávají skryté.

Jediné, co „tam“ ve skutečnosti je, jsou surové, nezformované informace čekající na interpretaci někým, kdo je bude vnímat. Když fyzikové popisují způsob našeho vnímání, prohlašují, že bereme „radikálně ambivalentní tekutou kvantovou polévku“ a využíváme svých smyslů k tomu, abychom z této polévky vyrobili pevný trojrozměrný svět. Význačný britský neurolog Sir John Eccler vyvrací naši smyslovou iluzi šokujícím, ale nepopiratelným výrokem: „Rád bych, abyste si uvědomili, že v přirozeném světě neexistuje žádná barva ani zvuk – nic takového, žádná struktura, žádné vzory, žádná krása, žádné vůně...“ Krátce řečeno, žádná z objektivních skutečností, na nichž obvykle zakládáme svoji realitu, není nijak zásadně platná.

Všechno, co jsme si dosud řekli, může znít znepokojivě, ale uvědomíme-li si, že je v naší moci změnit svůj svět, včetně svého těla, pouhou změnou způsobu vnímání, je v tom obrovské osvobození. To, jakým způsobem sami sebe vnímáte, vyvolává ve vašem těle okamžité a nesmírné změny. Uveďme si příklad: V Americe a Anglii je stanoven důchodový věk hranicí 65 let. Povinnost odejít v 65 do penze znamená úřední vymezení konce společenské užitečnosti. Den před dovršením 65 let pracovník přináší společnosti hodnoty, zatímco o den později se stává na společnosti závislý. Z lékařského hlediska se tento posun ve vnímání vlastní situace může stát doslova ničivým. V prvních několika důchodových letech obrovsky narůstá počet infarktů a případů rakoviny, muži, kteří byli před odchodem zdraví, předčasně umírají. Syndrom nazývaný „smrt z předčasného odchodu do důchodu“ vzniká v důsledku pocitu lidí, že jejich užitečná doba je pryč; je to jen dojem, ale u toho, kdo ho bere vážně, stačí k rozvinutí choroby a eventuální smrti. Ve srovnání s uvedeným příkladem existují společnosti, v nichž je stáří uznáváno jako siciálně přínosné a staří lidé se tam těší obrovské vitalitě – jsou pružní, ohební a mrštní do takové míry, která je u nás považována, vzhledem k jejich stáří, za nepředstavitelnou.

Zkoumáte-li pod silným mikroskopem staré buňky, třeba ty, které vytvářejí jaterní skvrny na kůži, naskytne se vám pohled na zničenou scenerii podobnou bitevnímu poli. Vláknité výběžky se rozbíhají do všech stran, úložiště tuků a neodplavených zplodin metabolismu vytvářejí nevzhledné shluky, tmavá, zažloutlá pigmentace nazývaná lipofluscin dosahuje takové míry akumulace, že zaplňuje 10-30 % vnitřního prostoru buňky.

Tato ničivá scéna vznikla v důsledku špatných procesů na subcelulární úrovni, ale když se na ni podíváme méně materialistickými čočkami, objevíme, že staré buňky jsou vlastně jakýmisi mapami individuálních zkušeností. Jsou tu vepsány všechny situace, které vám přinesly utrpení i radost. Stresy, které jste už dávno na vědomé úrovni zapomněli, odtud neustále vysílají svoje signály jako spálené mikročipy a způsobují váš hněv, napětí, únavu, úzkostlivost, odpor, pochybnosti a zklamání – všechny tyto reakce překračují hranici mezi myslí a tělem a stávají se součástí vaší bytosti. Hlenovité, toxické skládky ve starých buňkách nevypadají u každého stejně; někteří lidé jich mají mnohem více než jiní, a to dokonce i tehdy, je-li mezi oběma jedinci velmi nepatrná genetická odlišnost. Když dosáhnete věku 70 let, vaše buňky budou vypadat zcela unikátně, neboť budou zobrazovat jedinečnost vašich zkušeností a prožitků, které jste zpracovali a metabolizovali do svých tkání a orgánů.

Schopnost zpracovat surové a chaotické vibrace „kvantové polévky“ a proměnit je ve smysluplné, uspořádané kousky skutečnosti otevírá obrovské tvůrčí možnosti. Nicméně tyto možnosti existují jen tehdy, jsme-li si jich vědomi. Zatímco čtete tuto knihu, značná část vašeho vědomí se bez vašeho vědomí zabývá utvářením vašeho organismu. Takzvaný vegetativní nebo autonomní nervový system zastává kontrolní funkce, které se našemu vědomí vymykají. Kdybyste se v nějakém omámení vydali na ulici, vegetativní centra ve vašem mozku by stále vyhodnocovala okolní svět, sledovala by, zda někde nečíhá nějaké nebezpečí, a byla by připravena v případě potřeby okamžitě spustit stresovou reakci.

V našem organismu bez přestání probíhají stovky reakcí a pochodů, kterým nevěnujeme nejmenší pozornost – dýchání, zažívání, růst nových buněk, oprava starých poškozených buněk, čištění od toxinů, udržování hormonální rovnováhy, přeměna uskladněného tuku na cukr v krvi, stahování očních zornic, zvyšování a snižování krevního tlaku, udržování stálé tělesné teploty, udržování rovnováhy při chůzi, přívod a odliv krve do svalových skupin, které vykonávají nejvíc práce, pociťování pohybů a zvuků v okolním prostředí atd.

Tyto automatické procesy sehrávají významnou roli při stárnutí, neboť s tím, jak stárneme, naše schopnost koordinovat tyto funkce ubývá. Prožíváme-li svůj život nevědomě, vede to ke zhoršení a degeneraci životních funkcí, zatímco naše vědomá participace napomáhá předcházení negativních změn. Už jenom samotná skutečnost, že věnujeme svým tělesným funkcím pozornost, místo abychom jejich řízení ponechali pouze na automatickém pilotovi, změní proces našeho stárnutí. Každou takzvanou vegetativní funkci, počínaje srdeční činností, přes dech a zažívání až po hormonální regulaci, můžeme vědomě kontrolovat. Éra bilogické zpětné vazby a meditace nás poučila, že pacienti trpící srdečními chorobami jsou, po tréninku ve speciálních laboratořích, schopni vůlí snížit svůj krevní tlak. Podobně je možné snížit sekreci kyselých žaludečních šťáv, jež se podílejí na vzniku vředů, atd. Proč nevyužít této schopnosti při regulaci stárnutí? Proč nevyměnit starý způsob vnímání za jiný? Jak uvidíme dále, existují vynikající techniky, které nám umožňují ovládat vegetativní nervový system v náš prospěch.

Zdroj: Kniha: 

Deepak Chopra M.D. Nesmrtelné tělo, nekonečná duše Kvantová alternativa dlouhověkosti