Plakal jsem, že nemám boty

Mohlo by být hůř

Někdy se stává, že se věci, už tak dost zlé, ještě zhoršují; občas, když už na konci tunelu zahlédneme světlo, ukáže se, že jsou to reflektory přijíždějícího vlaku. 

Pete šel k doktorovi na komplexní vyšetření. Doktor si ho za několik dní pozval do ordinace a povídá mu: „Z laboratoře už přišly výsledky testů. Mám pro vás dvě zprávy: špatnou a ještě horší.“Pete byl celý zmatený a poplašený; zeptal se lékaře: „Špatnou a ještě horší? Tak jaká je ta špatná zpráva?“„Zbývá vám dvacet čtyři hodin života,” sdělil mu doktor. „Laboratorní zpráva hovoří jasně, omyl je vyloučen.“Peta to naprosto zdrtilo. Zmohl se jen na otázku: „Dvacet čtyři hodin? Ale … Jaká tedy může být ta ještě horší zpráva?”„No jo, vidíte,“ odtušil doktor nedbale a zahleděl se do papírů, „zapomněl jsem vám to včera zavolat.“

Když trpíme, sotva nám pomůže, když nám někdo řekne, že by mohlo být hůř. Už to situaci zhoršuje. Ovšem když se to vezme kolem a kolem, je jen otázka perspektivy, čemu vlastně říkáme potíže.

V době, kdy jsme byli na štíru s penězi, se nám rozbilo auto a účet byl daleko vyšší, než jsem čekal. Netušil jsem, jak to všechno zaplatím, a protože jsem byl dost podrážděný, začal jsem se hádat s manželkou. Myslel jsem si, že mám problem, ale potom jsem si vzpomněl na strašidelný obrázek, který jsem viděl: byly na něm usmívající se tváře vyhladovělých dětí, které žijí v absolutní špíně a chudobě kdesi v Indii.

Období plné stresu pokračovalo a pár týdnů po téhle příhodě jsem dostal ošklivou chřipku. V práci jsem měl pořádný skluz a bylo jasné, že z další výplaty taktak zaplatíme činži. Jak jsem tak hloubal o svých problémech a přepínal při tom v televizi z jednoho kanálu na druhý, zahlédl jsem záběry na bezdomovce v našich městech a na lidi, kteří v mnoha zemích světa, kde se hlad, choroby a smrt v bolestech považují za běžnou věc, usilovně snaží přežít.

Lehl jsem si do postele a dal se do smíchu. Smál jsem se sám sobě a smál jsem se tomu, jací jsme my lidé. Smál jsem se světu, kde smrt tisíců připadá jako katastrofa, kdežto pro jiné je to jen nedbale přednesená reportáž ve zpravodajství, chutovka umístěná mezi počasí a sportovní rubriku. Smál jsem se, protože jinak bych se musel dát do pláče.

Od té doby mi moje osobní potíže už nikdy nepřišly tak strašné. Rád si připomínám, že dokud se mám do čeho obléknout, mám kde bydlet a co jíst, v mém životě vlastně neexistuje žádný opravdický problem. Těm, jejichž partner za sebou právě zabouchl dveře a oni mají pocit hluboké emocionální bolesti, tohle zjištění asi moc nepomůže. Ale nezapomínejme, že jsme se třeba tak pevně uzavřeli do svého malého světa, tak jsme se zavrtali do ulity svých osobních zájmů, že jsme ztratili ze zřetele širší perspektivu. Nevidíme už obraz v celé jeho šíři.

Plakal jsem, že nemám boty,

dokud jsem nepotkal člověka,

který neměl nohy.

Perské přísloví

Zdroj: Kniha: Dan Millman Moudrost pokojného bojovníka