Prostý důkaz lidskosti

Od Susan z Washingtonu jsem dostal následující příběh:

Můj kamarád Murphy měl finanční problémy. Učil ve večerní škole a neměl vysoký plat. Jeden z jeho studentů, dlouhovlasý, přemýšlivý a pracovitý mladík byl zvláštní tím, že i v zimě chodil naboso a působil značně nekonformě. V jistém smyslu se mému kamarádovi podobal, ale Murphy měl aspon teplý kabát a v jeho prospěch hovořilo slušné vzdělání.

Jednou po vyučování se ten mladík Murphyho na něco zeptal. Když vyšli ven, sněžilo. Student Murphyho požádal, zda by ho kousek svezl. Když se blížili k domu, kde ten mladý muž bydlel, Murphy si povzdechl a svěřil se mu, že si vyhlédl pěkný pozemek, který by rád koupil. Byl za babku, ale cenou ještě pořád nad jeho možnosti.

Student se zeptal na částku a Murphy mu ji skoro omluvně sdělil. By l by nesmysl chtít po tom mladém muži půjčku – Murphy na tom byl přece jen lépe – měl teplé oblečení, dvacet let staré auto, pravidelný příjem a pokoj, kde bydlel. Podnájem sice nebyl bůhvíjaký, ale Murphy na tom rozhodně nebyl tak zle, aby musel chodit naboso.

Student ho pozorně vyslechl. Murphy mu byl vděčný a sám přemítal, co by pro něj mohl udělat, když mladík náhle vyhrkl: „No jasně, s tou koupí vám pomůžu.“ Murphy se usmál – myslel si, že je to žert. Mladík namítl, že peněz má dost a vlastně ani neví, co s nimi – občas prý pomůže lidem, kteří vědí, co chtějí.

Ten pozemek na Murphyho jméno koupil a splátky odmítl. Kamarád dál chodil v postarším teplém zimníku a jezdil ve stařičkém volkswagenu. Dar však nepřijal a peníze studentovi po čase splatil. Časem si našetřil na malý domek, oženil se, přišly děti a Murphy si sehnal místo, které mu po všech stránkách vyhovovalo.

 Všechno to začalo projevem lidské laskavosti. 

Zdroj: Kniha: Dan Millnam  Dvanáct bran na cestě k osobnímu růstu