Sedm poselství - doporučení k četbě
Cokoliv děláš druhým,
děláš sám sobě.
Sluneční paprsky prosvítaly otvorem do jeskyně a pro Šárku začínal další den.
Zachumlaná do spacáku, ještě napůl mezi spánkem a bděním, si nebyla úplně jistá, jestli není v dalším snu a nezdá se jí, že za chvíli opustí jeskyni a vydá se za Mozym.
Vše, co během posledních dní prožívala, bylo natolik neobvyklé, že se běžný způsob jejího vnímání pozvolna měnil. Připoutanost mysli a veškeré hranice se rozpouštěly jako kostky cukru v šálku horkého čaje.
Těšila se z toho, co jest; byla vděčná za to, co bylo, a nemohla se dočkat toho, co přijde. V jediném okamžiku přítomnosti se brána stale vice otevírala.
Jistotu nahradila svoboda a ta vnesla do její duše nový příliv energie a radosti.
Jak mohla cítit něco jiného, když měla již za chvíli opět spatřit Mozyho?
Očima přítomnosti
zdá se být každičký lísteček
na stromě tak krásný,
až nás to dovádí k slzám.
Oblékla se, sepjala vlasy, rychle sbalila věci a pospíchala k zátoce.
Mozy tam ještě nebyl.
Líbilo se jí jen tak, svobodně, kráčet v písku. Procházela se po pláži a vyhlížela svého přítele.
Zanedlouho jej v dálce uviděla. Vstoupila do moře a plavala mu naproti.
„Ahoj Šárko,“ pozdravil ji.
„Ahoj,” usmála se na něj.
„Něco jsem ti přinesl,“ podával jí zvláštní průhledný předmět.
„Co to, Mozy, je?“
„Speciální kyslíkový generátor. Maska, se kterou můžeš strávit libovolně dlouhou dobu pod vodní hladinou. Přizpůsobí se tvarům tvé hlavy a přiléhavě na ni dolehne. Skoro nepocítíš, že ji máš na sobě, a přesto tě bude po celou dobu zásobovat kyslíkem. Moc milý a praktický vynález. Budeš ji potřebovat, klidně si ji nasaď již nyní.“
Šárka si masku navlékla a Mozy pokračoval: „Dnes poprvé se spolu podíváme pod moře. V akademii za pár minut začne první vyučovací hodina, měli bychom tam dorazit včas. Pořádně se mě chytni.“
Pevně ho objala a Mozy k jejímu překvapení ihned zamířil pod hladinu.
Ocitla se ve zcela jiném a neznámém světě.
Zjistila, že může pod vodou dále normálně dýchat a přes průhledný materiál masky velmi obstojně vidět. Než se však stačila vzpamatovat, vplul Mozy do vodního tunelu.
Okolo nich se najednou nacházela spousta delfínů s batůžky na zádech, kteří, stejně tak jako oni, mířili k akademii.
„Co by tě, Šárko, nejvíce zajímalo? Do jaké třídy by ses chtěla podívat nejdřív?“ zeptal se Mozy, když měli prosklenou budovu akademie ve tvaru pyramidy před sebou.
„Můžeš si vybrat,“ pokračoval. „V každé třídě se učí jiný předmět. Každý delfín si vybere takový, na který má zrovna chuť. Během dne takto vystřídá tři vyučovací bloky. Nikdo tady nikomu nic nevnucuje. Každý se učí to, co ho nejvíc baví, nebo nejvíce potřebuje.“
„A na jaké předměty bych mohla jít?“ zeptala se Šárka.
„Za okamžik jich začne celá řada: Základy soucitu, Pokora, Intimita, Sdílení, Dílna odpuštění, Telepatický jazyk, Tvoření jednoty, Tkaní zázraků, Seminář smíchu a kulišáren...“
„O čem je to Tvořeni jednoty?“
„O lásce, empatii, o umění naslouchat, o naladění se na okolní svět...“
„Ano, to by se mi líbilo,,, Jestli můžeme, tak pojďme sem,“ vybrala si Šárka.
Mozy s ní vzápětí zamířil do jedné z učeben, ve které si hrálo asi patnáct delfínů s míčem.
Překvapeně se na ni podívali.
Do místnosti vplula Polly. „Milí studenti, dovolte, abych vám představila Šárku,“ spiklenecky se na ni usmála. „Ve světě lidí studuje na univerzitě psychologii. Bude tu dnes první hodinu s námi. Ráda by viděla, jak vypadá studium u nás.“
Delfíní společně vyloudili nádhernou melodii na přivítanou a Šárka s Mozym se posadili do kruhu mezi ně.
„Víte, co je zvláštní?“ začala svůj výklad Polly otázkou.
„Že lidé obvykle nezkoumají, jakým způsobem komunikují se svým okolím. Že skoro nikdo nemá zájem na tom, aby nejen on sám, ale všechny bytosti kolem byly šťastné. A přitom, když je všude tolik nedorozumění, rozporů a hádek, musí být přeci někde chyba. Nebo ne?“
Častokrát známe jen jeden způsob.
Většinou jich existují tisíce.
„Šárko, ty máš s druhými lidmi jako jediná z nás zkušenost“ vstoupil do toho Mozy, „pověz nám tedy, když sedíš v autobuse a jedeš do školy, zajímá hodně lidí, kteří jedou s tebou, jak ti je, jak se cítíš...?“
„Samozřejmě, že nikoho...“
„A tvoje profesory ve škole?“
„Ty už teprve ne... Ty zajímají jen jejich teorie...“
„Fajn,“ pokračoval Mozy, „co třeba tví spolužáci, rozumí ti?“
„Možná trochu moje nejbližsí přítelkyně, ale... jak v čem... Jinak nikdo.“
„A jak to mají ostatní lidé?“ zeptal se malý, roztomilý delfín vedle Šárky, „To je také nikdo nechápe? Taky se o ně nikdo nezajímá?“
„Většinou jenom ti, kterých se to osobně přímo týká.“
Když to delfíni slyšeli, posmutněli.
Marně v tom hledali lásku.
Po pár vteřinách přerušila mlčení Polly. „Kdo by si chtěl něco vyzkoušet?“
Všichni se začali nadšeně hlásit a kroutit celým tělem, nová výzva je zcela pohltila. Každý toužil odnést si z hodiny co nejvíce. Na něco takového nebyla Šárka z univerzity zvyklá.
„No tak,“ musela jejich dychtivost uklidňovat Polly, „napřed se přeci zeptáme Šárky“. Otočila se k ní: „Chtěla by sis zkusit jedno cvičení? Propojit se s některým delfínem v srdci?“
„Moc ráda,“ upřímně se zaradovala.
„A kdo by chtěl se Šárkou?“ Po těch slovech se mohli delfíni znovu přetrhnout. Předháněli se ve štěbetání, až z toho byla Šárka v rozpacích.
Nakonec Polly jednoho z nich vyzvala, aby si šel s Šárku sednout doprostřed kruhu.
„Mé jméno je Sion.“
„Moc ráda tě poznávám.“
Zatímco se na sebe dívali, psala Polly fluoreskující křídou na tabuli otázky:
CO BYTOST PŘEDE MNOU CÍTÍ?
NA CO MYSLÍ?
JAKÉ MÁ POTŘEBY?
S JAKÝM ŽIVOTNÍM PŘÍBĚHEM
PŘEDE MNE PŘEDSTUPUJE?
JAKÝM ZPŮSOBEM BY SI PŘÁLA
DOSTÁVAT LÁSKU?
JAK SETKÁNÍ SE MNOU
OVLIVNÍ JEJÍ OSUD?
„Lidé takto obvykle nesmýšlejí o svých blízkých, nekladou si podobné otázky... Nemají k životu, se kterým přicházejí do kontaktu, úctu... Potom ovšem sklízejí to, co sami zaseli: přehlížení, lhostejnost, bolest, osamění... Zkuste se nyní, oba dva, na sebe naladit.
Všimněte si rozdílu, když uvidíte toho druhého nově – jako bytost s jedinečným osudem, když ucítíte jeho duši a srdce...“
Šárka se otočila k Sionovi a začala se na něj zcela soustředit.
Představovala si, co asi cítí; snažila se pochopit, jak by mu mohla být blíže. ´Co by si přál, abych udělala?` říkala si v duchu.
Přemýšlela o jeho potřebách, a ačkoliv se jí ve vědomí neobjevila žádná konkrétní odpověď, měla dojem, že ho zná mnohem lépe než před chvílí.
Sion seděl asi metr před ní a také on se na ni snažil naladit. Díval se jí se zájmem do očí, střídavě svůj zrak odvracel a zase se svým pohledem přibližoval a pokaždé při tom velmi citlivě zkoumal její nitro.
Uvědomila si, že zažívá podobné pocity absolutního přijetí a bezpečí jako včera s Mozym a jako odpoledne na skupině. `Cítí ale Sion to samé jako já?´
Ještě více se ho snažila pochopit.
V tom ji Polly přerušila. „Výborně. Odvedli jste oba dva velký kus práce. Vaše aury a energetická centra jsou nyní mnohem lépe propojená, energie výrazně lépe proudí. Intuitivně jsi, Šárko, přesouvala své vědomí z ega do srdce a byla jsi tak Sionovi blíž.
Také sis všimla, že ses chvílemi dostávala do velmi hluboké meditace. Ale byly to jen záblesky.
Otevřené srdce“
se při kontaktu s druhými
noří do chrámu Ticha.
Problém je ten, že všichni vnímáme druhé z centra našeho já. Že žijeme ve svých vlastních světech a že se světů druhých dotýkáme jen na povrchu.“
Pro ego jsou druzí hrozbou
pro srdce největším poznáním.
Další překrásné ukázky najdete ZDE
Samotnou knihu Sedm poselství od Jiřího Hamerského a další informaci k ní najdete
