Svět každého z nás můžeme přirovnat k půdě

 George Bernard Shaw jednou prohlásil: „Stal jsem se bohatým a slavným díky tomu, že jsem několikrát týdně přemýšlel. Většina lidí nepřemýšlí vůbec.“  

Mladý hoch a dívka v  Monterey, jakkoliv byli svědomití, nic nezasévali. A proto také nemohli nic sklízet. Nic společnosti nepřinášeli. Proto ani nemohli očekávat nic na oplátku. Někomu se to zdá nespravedlivé, ale není tomu tak. Je to víc než naprosto spravedlivé.

Naše práce je zasévat – to je naše oblast působení. To je všechno. Ostatní se o sebe postará samo. Vybavení jsme dostali zcela zdarma. Naším jediným úkolem je ho používat. Bohužel se však myšlení nevyučuje jak na státních školách, tak na většině soukromých. Jakkoliv se to může zdát neuvěřitelné, přemýšlení je předmětem, který je zcela opomíjen.

Svět každého z nás můžeme přirovnat k půdě. Je skutečný, existuje. Je v něm obsažen ohromný potenciál a je připraven reagovat na každou naši činnost. Vlastně na ni musí reagovat.

Ať je vaše povolání jakékoliv, představte si ho na chvíli jako kus půdy. Na začátku není na pozemku nic než hlína. A pokud si člověk jen sedne a bude hledět, nic se nestane. Jestliže však do půdy vhodíme pár semínek, díky dešti a přirozené úrodnosti půdy se nám dostane za toto omezené úsilí malé odměny. Akce a reakce. Všechno závisí jen na tom, co od toho kousku půdy očekáváme. Musíme se proto nejprve rozhodnout, co očekáváme, co chceme.

Řekněme tedy, že bychom chtěli nádherný trávník, lemovaný květinovými záhony, s velkým stromem, v jehož stínu bychom jednou mohli sedět a obdivovat svoji práci.

Takže vyznačíme místo pro záhony, zkultivujeme půdu, vyčistíme od kamení a nepořádku, zasejeme trávu a vysadíme květiny a strom. Od této chvíle může každý, kdo se na tento pozemek podívá, okamžitě zhodnotit míru naší služby, našeho přispění, jež tomuto projektu věnujeme. Jak? Pozná to podle toho, co půda člověku vrací.

Máme k dispozici pozemek a víc nedostaneme. Osázení pozemku je pouze prvním krokem, Míra naší péče o něj pak určuje jeho krásu a plodnost.

Povím vám příběh o jednom kazateli, který kdysi projížděl kolem krásné farmy. Pole byla pečlivě obdělána a nesla bohatou úrodu. Ploty, dům i stodola byly jako namalované, vše čerstvě natřené a uklizené. Od hlavní cesty až k domu vedla alej nádherných stromů a v jejich stínu se prostíraly trávníky a květinové záhony. Krása na pohled. Když se farmář, který pracoval na poli, dostal na konec řádku u silnice, kazatel zastavil, aby ho pozdravil. Řekl mu: „Bůh vám požehnal krásnou farmou.“

Farmář na chvíli ustal v práci a zamyslel se. Potom odpověděl: „Ano, požehnal a jsem za to vděčný. Ale měl jste to tady vidět, když se o všechno staral sám.“

Farmár věděl, že mu Bůh požehnal krásnou farmu, ale byl si také vědom, že do současného stavu ji přivedl svou láskou a dřinou.

Kus půdy k obdělávání byl svěřen každému z nás – život a práce, kterou jsme si zvolili. Podobně jako onen farmář i my můžeme pociťovat vděčnost, máme-li vizi i dostatek představivosti a moudrosti, abychom mohli dobře a úspěšně budovat na zdánlivě nevzhledné půdě našich prvopočátků. Také však můžeme nechat svůj pozemek pustnout, aniž bychom mu dali jakýkoliv účel nebo kontinuitu. Můžeme ho nechat zarůst plevelem a měnit se v rumiště, můžeme nechat budovy chátrat. V obou případech jde o tentýž kus země, rozdíl je pouze v tom, co s ní uděláme. Vždy existuje potenciál pro zázraky. Jen musíme být natolik moudří, abychom to poznali a uvědomili si, že náš pocit osobního naplnění se odvíjí od našeho přístupu k tomu, co nám bylo svěřeno.

Chcete-li nalézt nové možnosti, jak zefektivinit své služby, doporučuji číst knihy, týkající se vašeho oboru. Čtěte hlavně o tom, co pomohlo i ostatním. Poslouchejte vzdělávací programy. Zároveň zkuste přicházet s vlastními originálními a tvůrčími nápady, jak své služby vylepšit – s takovými nápady, které jednoznačně souzní s vámi a s tím, jací jste.

Pokud se tomu budete intenzivně věnovat týden či měsíc a pak se znovu vrátíte ke svým starým zvykům, je to jako byste týden či měsíc pracovali na kousku země a potom ji zase nechali ležet ladem. Zanedlouho bude vypadat jako předtím.

Každé ráno i během dne si opakovaně klaďte následující otázku: „Jak dnes mohu zlepšit své služby, když vím, že mé odměny v životě jsou v přímé úměře k mým službám?“ Budete-li to dělat každý den, osvojíte si jeden z nejcennějších životních návyků.

Americký pedagog a reformátor Horace Mann napsal: „Pokud člověk hledá velikost, ať na ni zapomene a hledá pravdu. Potom nalezne obojí.“

Veškerých zmatků a obtíží, neustále dotírajících starostí i nejasných, jen napůl zjevných strachů a úzkostí se můžeme zbavit, vrátíme-li se k velkým pravdám, k velkým zákonům a k základním skutečnostem, na kterých stojí veškerý úspěch i uskutečněné cíle – a potažmo celý svět.

Zkuste se projet po kterékoliv ulici v zemi, po kterékoliv ulici v jakékoliv městské čtvrti nebo na venkově, a hned poznáte, co tamní obyvatelé dělají ve prospěch místní komunity, podíváte-li se, co dělá jejich komunita pro ně. Už vás někdy napadlo o tom přemýšlet z této perspektivy?

Podíváme-li se na sídlo určité firmy, můžeme její přínosy pro veřejnost posuzovat podle toho, co místní komunita dělala a dělá pro ni. Je firma úspěšná a vzkvétá? Nebo se sotva drží nad vodou? Nebo brzy zkrachuje? Ať tak či onak, zrcadlí to firmou poskytované služby (ať už jsou jakékoliv), jak jsou přijímány lidmi a do jaké míry uspokojují jejich potřeby a přání.

Podobně je to i s lidmi a jejich domovy. Proto jsem říkal, že se stačí projet po jakékoliv ulici. Některé ulice jsou lemované výstavními a luxusními domy. Jiné čtvrti zjevně trpí chudobou: budovy jsou zanedbané, zahrady zarostlé plevelem, všude se válejí plechovky a odpadky, stojí tam zrezivělá auta. Obojí odráží, co dělají lidé bydlící v těchto domech (v těch krásných a drahých i ve zchátralých a špinavých) pro sebe a pro společnost. V tom to je.

Vždycky se divím, jak je možné, že ve čtvrtích s vysokou nezaměstnaností nemají lidé zřejmě dost času na to, aby svoje domy a dvorky udržovali v čistotě, zatímco ti, kteří pracují nejvíce a nejusilovněji, mají nejčistší a nejkrásnější domy s ošetřenými trávníky a květinovými zahradami. Životní prostředí zrcadlí postoj lidí, kteří v daném místě žijí.

Změníme-li lidi, projeví se to i změnou jejich prostředí.

Připomíná mi to staré rčení: „To, co jsi, mluví tak hlasitě, že neslyším, co říkáš.“

Jednou se jeden muž díval v televizi na fotbalový zápas, ze sledování ho však neustále vytrhoval jeho pětiletý syn. Aby ho nějak zabavil, muže napadlo vytrhnout stránku z nedělní přílohy novin. Byla to celostránková reklama letecké společnosti s obrázkem zeměkoule, planety Země, vyfotografované z vesmíru. Muž roztrhal stránku na několik kousků a podal je synovi se slovy: „Ukaž tatínkovi, jak jsi šikovný. Zkus tady ten obrázek zase složit a slepit lepicí páskou.“ Potom se opět vrátil ke svému fotbalu.

Klučina fotku složil za překvapivě krátkou dobu. Nebyla sice slepená úhledně, ale na tak malého kluka to bylo velmi dobré. „Podívejme se, to je úžasné!“ podivil se tatínek. „Jak se ti podařilo slepit ten svět za tak krátkou dobu?“

Chlapeček odpověděl: „Na druhé straně byl obrázek člověka. Slepil jsem dohromady člověka a pak byl pohromadě i svět.“

Klučinu jistě překvapilo, když ho tatínek silně a vřele objal. „Jo je pravda, synu,“ řekl otec. „Když je člověk pohromadě, je pohromadě také jeho svět.“

Být pohromadě znamená vědět, jak věci fungují. Nestačí jen těžce pracovat. Musíme při práci také zapojit rozum. Jak často slýcháváme větu: „Můj otec se celý život dřel, ale nikdy mu to nepřineslo žádné ovoce?“ Jinak řečeno: „Mlj otec, dej mu pánbů věčnou slávu, si nikdy úplně neuvědomil, jak to v životě chodí. Celý život tvrdě pracoval, ale byla to práce, kde prokazoval druhým jen velmi malou službu.“ Nebo trochu odlišný případ: „Můj otec byl velmi chytrý, ale pořád zkoušel něco nového. Neustále hledal hrnec zlata na konci duhy, jenže nikdy u ničeho nevydržel dost dlouho, aby ho našel.“

Dosáhnout úspěchu chvíli trvá. Vyžaduje to nadšení pro věc, stoprocentní oddanost a tvůrčí myšlení. Neustále se musíme sami sebe ptát: „Jak můžu rozšířit své služby a zvýšit tak svou úrodu, svou odměnu?“

Jak lze napravit tuto situaci? Na to odpovídá americký psycholog William James:  „Buď člověka naplní citovým vzrušením nějaký neobvyklý podnět, nebo ho nějaké neobvyklé neodbytné nutkání povzbudí, aby vědomě vyvinul větší úsilí.“

„Nadšení, nápady a snahy jsou zkrátka tím, co nás přenese přes propast.“

Dobrá. Nechť váš cíl představuje nadšení. Vaše nápady a snahy zatíží misku vah s nápisem „Služba“. Odměny pak musí a budou následovat. Budou vaše – jsou vaše – už ve chvíli, kdy si tuto pravdu uvědomíte!

Jak zaseješ, tak i sklidíš, po všechny roky vašeho života.

Pokud se obáváte o svůj příjem nebo o svou budoucnost, soustřeďujete se na nesprávnou misku vah. Podívejte se na druhou stranu a zabývejte se pouze tím, jak můžete rozšířit své služby, jak můžete zlepšit svou stávající práci, a váš příjem i budoucnost se o sebe postarají samy. Nebuďte jako člověk, který sedí před prázdným krbem a vyžaduje teplo: žádali byste nemožné. Nejprve nachystejte dřevo. Teplo se dostaví jako výsledek.

Až budete příště sami na nějakém tichém místě, přemýšlejte o svém kousku půdy, o svém životě a začněte zasévat semínka, která vám přinesou bohatou a hojnou úrodu.

Ve své eseji „Životní rezervy“ William Jame píše: „Ve srovnání s tím, čím bychom měli být, jsme vzhůru jen napůl. Naše ohně jsou přidušené, komíny netáhnou. Využíváme jen malou část svých duševních a fyzických zdrojů.“ Od obecného popisu pak pokračuje dále: „Lidský jedinec tedy obvykle žije daleko za svými možnostmi. Vládne řadou různých schopností, které však obvykle nepoužívá. Disponuje značnou energií, ale nechová se podle toho.“

Zdroj: Kniha:Earl Nightingale Tajemství úspěchu