To je od tebe fakt vřelé přivítání!

  Jiná projekce

Nejprve si znovu připomeneme nejdůležitější myšlenku z předchozí kapitoly:

Účelem každé projekce je vždy zbavit se zodpovědnosti a viny.

Toto je příklad dvou dospělých lidí.:

Petr a Lena

Petr a Lena byli manželé. Jednou Petr odjel na několikadenní služební cestu. Nyní je na cestě domů a už se moc těší na Lenu. Práce byla úspěšná, všechno zvládl na výbornou. Vrací se domů šťastný a opájí se vidinami příjemného večera u krbu. Už se přibližuje domovu. Je pozdní večer, z oken svítí vlídné světlo. Tak vypadá Petrův současný svět.

Lena je doma s jejich dvouletým synem Johanem, který se právě vzbudil. Často se budí uprostřed noci a pro Lenu to znamená další a další bezesné noci. Lena je na pokraji nervového zhroucení. Tak vypadá Lenin současný svět.

A nyní se tyto dva světy mají setkat.

Petr vchází do domu, ale Lena mu nevychází naproti. Je v ložnici s Johanem. Petr si tedy vybalí tašku a uloží všechny věci na místo. Nakonec vytáhne termosku na kávu a postaví ji na kuchyňskou linku.

Lena nečekaně vchází do kuchyně. Petr říká: „Ahoj.“ Lena mu také odpovídá „Ahoj.“ Ale proč tam stojí a zírá na termosku? „No prosím, tady je!“ pronáší odměřeně. Má snad špatnou náladu? Opravdu nezvyklé přijetí. Najednou Lena uchopí termosku a mrští s ní do umyvadla. Hněvivě sykne: „Teď už je mi na nic!“

Petr se okamžitě urazí: „To je od tebe fakt vřelé přivítání!“ zabručí a v jeho hlase je slyšet vyčítavý tón. Petr reaguje na okamžité Lenčino obvinění, jinými slovy si vybírá, že bude situaci brát jako útok na vlastní osobu.

„To byla moje nová termoska,“ pokračuje Lena. „Koupila jsem si ji proto, abych měla vždy po ruce teplou vodu, když se Johan v noci vzbudí. Tak mu můžu připravovat mléko hned u postele. A teď je rozbitá.“

„Co tím myslíš, že je rozbitá?“ opáčí Petr. „Proboha, vždyť jsi v ní měla kafe! A vůbec nebylo dobré!“ A Petr si těžce vzdychne. „Bože, vzpamatuj se! Ty jsi teda ostrá! Hergot! No to je teda přivítání, jaký krásný večer!“

Petr se urazí ještě více a projikuje veškerou vinu na Lenu. Okamžitě se rozzlobí na nejvyšší míru, otočí se na podpatku a rozzuřeně vyjde z kuchyně. Vejde do obýváku a práskne za sebou dveřmi. Neodpustí si výkřik: „Díky, že jsi mi totálně zkazila večer!“ Lehne si do studené postele, rozmrzelý, naštvaný, uražený a naplněný lítostí sám k sobě.

A jeho vnitřní hlas mu začne našeptávat:

Ona si dříve nebo později uvědomí, že se k tobě zachovala nehezky a hloupě a bude za to pykat! Jak tě to přivítala? Je pozdě a ty ses vrátil domů unavený. A ona místo přivítání ztropila takovou scénu. Kvůli čemu vlastně? Kvůli hloupé termosce! A ty jsi chudák, protože se projevila jako nevděčná a nechápavá. Musí to být pro tebe opravdu těžké. Kdyby se jen zachovala jinak... Je to všechno její vina.

Pro tuto chvíli Petra a Lenu opustíme a zodpovíme na otázku: Kdo za tuto situaci může? Dokážete se smířit se skutečností, že:

Petr je stoprocentně odpovědný za to, jak si vybral, že si vysvětlí Lenino chování a pocit, že s ním bylo opět zacházeno nespravedlivě.

A odsud vyplývá ta najdůležitější věc:

Nejsem rozhněvaný z důvodu, ze kterého si myslím, že jsem.

Platí toto rčení i v této situaci? Cožpak nemá Petr po nevlídném přivítání právo na rozhořčení? Je jasné, že je to ona, kdo se potřebuje uklidnit, není-li pravda? Takže ta výše uvedná věta v této záležitosti neplatí, že?

Přesto se zeptejme sama sebe: Proč se Petr nechal tak vytočit, když Leně trochu  povolily nervy? Proč od ní tak rychle utekl, proč uraženě opustil kuchyni? (To si přece pro dnešní večer nepřál.) Proč raději nezůstal a prostě si nevyslechl, co mu říká? (Zdá se, že sám nevěděl, jak se má nejlépe zachovat.)

***

Když se Petr po několika hodinách osamění uklidnil, jeho vnitřní hlas byl schopen uvažovat s větším pochopením.

Pravdou je, že mám ve zvyku se hned stavět do obranné pozice. Cítím se napadený a hned svaluji vinu na ni.

Je však evidentní, že nejsem schopen se Leně postavit tváří v tvář a vyslechnout ji. Ona mi zřetelně ukázala, kde mám zranitelná místo. Proto jsem v rozhořčení a nespokojený odešel z kuchyně. Chtěl jsem, aby cítila vinu, přišla za mnou sama a omluvila se za to, že mne přivítala tak hloupým způsobem. To jsem si skutečně v nejhlubším nitru přál. A nyní tu ležím v posteli sám, což je to nejhorší, co mě mohlo potkat. V hlavě se mi točí jedna negativní myšlenka za druhou. Uvědomuji si, že to jsou jen pokusy o únik, abych se nemusel podívat sám na sebe a přiznat si svou vlastní neschopnost. Nesnesu pohled na sebe sama ani na to, jak špatně si někdy počínám. Nedokáži si přiznat, že vůbec neumím vůči ní otevřít své srdce. Vybírám si, že se stavím do role oběti. Vybírám si neštěstí a odtažitost. A ze všeho obviňuji ji!

Ale je tu jedna fantastická věc! Vidím, že si bolest působím sám.

To je celkem nepříjemné zjištění – ale na druho stranu je to i vysvobození z role oběti. Už ji nebudu více obviňovat. Střela se mi vrátila jako bumerang. Je to moje volba! Mohu si vybrat, zda budu obětí, nebo vyzrálou, tvořivou a zodpovědnou osobností. Kým chci být?

Sláva! Dosáhl jsem prozření: To já sám jsem si vybral, jak budu interpretovat Lenino chování – že už se zase ke někdo chová nespravedlivě. Pochopil jsem veledůležitou zásadu.

Když na někoho reaguji negativně, dělám to kvůli vlastním problémům a nedostatkům.

Nyní už je mi jasné, že:

Pokaždé, když někoho z něčeho obviňuji, dělám to proto, že se chci sám zbavit odpovědnosti a viny.

ŽÁDNÉ SEBEPONIŽOVÁNÍ!

Chtěl jsem zmínit ještě jednu veledůležitou věc, která se týká předešlé kapitoly.

V uvedeném případě jsem neměl na mysli, že se Lena nemá čemu učit. Kdyby jejich každodenní život vypadal tak, jak v tomto scénáři, pak by pro oba bylo nejlepší, kdyby vyhledali pomoc.

Pokud vás někdo opakovaně uráží a fyzicky napadá, například váš manžel, manželka, šéf, učitel nebo někdo z přátel ... Utečte! Máte přece vyšší cenu.

Tato kniha vás nemá naučit sebeponižování.

Každá kapitola v této knize byla napsána s jediným účelem: Naučit vás, jak se nestavit do role oběti. To samozřejmě neznamená, že byste měl jen pasivně vyčkávat a přijímat negativní chování ostatních, nebo z něho dokonce obviňovat sám sebe. Nikdy nedopusťte, abyste ze sebe dělali terč pro někoho jiného!

Když trpíte bolestí, protože jste si vybral, že se budete cítit napadený, zkuste si uvědomit, že byste se měl něčemu naučit a ta druhá osoba možná také. Ale vy máte především odpovědnost za vlastní reakce.

Zdroj: Kniha: Kay Pollak   Štěstí není náhoda