Ťuťu, ňuňu

Ťuťu,  ňuňu

„Ťuťu, ňuňu, to je tlásňoučká cholčinka, jakpak še máme?“ ozývá se z úst babiček, tetiček, různých známých a dokonce i z úst samotných rodičů. „To je zvláštní jazyk, který se tady používá,“ myslí si možná to úžasné dítě a nechápavě hledí na dotyčnou osobu, která vyluzuje zvláštní zvuky a používá prapodivnou intonaci a velmi legrační gestikulaci.

Nikdy nezapomenu na oči svých malinkých dětí. Vidím dodnes ten jasný a hrdý pohled, ty velké a nádherně jasné oči, které se na mě dívaly. Nejvíce mě překvapila moje dcera, moje první dítě, neboť její pohled nebyl rozhodně pohledem nemohoucího dítěte. Nečekala jsem to. Nezajímala jsem se nikdy předtím o malé děti a měla jsem dojem, ač se mi to vůbec nelíbilo, že se ode mě očekává právě ťuťu, ňuňu. Jenže když jsem viděla její oči a její vědomý a zúčastněný pohled, prostě to nešlo. Musela bych se propadnout studem. Byla bych trapná až na půdu, nemohla jsem takhle před ní šaškovat. Tušila jsem, že by si o mně musela myslet, že jsem fakt praštěná...

Čím více lidé na malé děti šišlají a „ťuťuňuňají“, tím více jsou odpojeny od svého vnitřního já, od své podstaty, a tím méně prožívají naladění na sebe, a tím pádem i na dítě. Mnoho a mnoho sezení s různými klienty jsem zažila a řešila s nimi právě tohle. Tím, jak dospělí s dětmi jednají, velmi zásadně ovlivňují vlastní cenu rostoucího človíčka. „Myslí si snad, že jsem úplně blbej, nebo co?“ rozčiluje se jeden pán, vzpomínaje na komunikaci se svojí matkou v době, kdy mu byly dva měsíce. „Copak si myslí, že já nevím, o co doopravdy jde?“

Problémem bývá i to, že si rodiče neuvědomují, že malé dítě se tím, že je stále s nimi, učí souvislostem z každé chvíle jejich života. Vzpomínám si na jednu příhodu, která mě velmi poučila. Týkala se mojí malé dcery a naší komunikace s mým manželem.

Michalce byly asi dva měsíce. Bydleli jsme v té době v domku u manželovy matky, kde jsme měli jen jednu místnost. Malá kuchyňka byla oddělená, ale v té se žít nedalo. Veškeré dění se tedy odehrávalo v jedné centrální místnosti za účasti všech. Nemyslím si, že se dá před dětmi něco utajit, i v případě, že jim určité věci neříkáme nebo si cíleně dáváme pozor, aby nic neslyšely. Reagují na naši energii a stejně vědí, že něco nesedí. Tváříme-li se jinak nebo děláme-li, že nic, způsobujeme v jejich mozečku jen zmatek. Ale nic se nemá přehánět. Někdy zase naopak máme dojem, že malé dítě nic nechápe, a tak k němu v určitých situacích přistupujeme asi tak jako ke skříni nebo k psacímu stolu. Chováme se zkrátka tak, jako by tam ani nebylo.

Nevím přesně, co jsme měli spolu tenkrát za problém, ale mohlo se to týkat třeba toho, že manžel přišel pozdě domů a předem mi o tom nic neřekl. Čekala jsem a pravděpodobně se cítila jako oběť. Když se později vrátil, byla jsem na něho již hodně naštvaná. Malá Michalka spinkala a já jsem se necítila dobře. Všechno jsem manželovi pověděla a pravděpodobně jsem vyčetla i něco navíc. Naše debata nabírala obrátky. Ani on nebyl spokojen a vzniklo z toho nepříjemné vyčítání, dohadování a hloupé osočování. Dávno jsme neřešili to, o co vlastně šlo, a bylo mi z toho nanic. Nakonec jsme už leželi v posteli, ale stále jsme se nemohli „vypnout“. Najeddou mi přeběhl mráz po zádech. Michalka, napadlo mě. Přestala jsem mluvit a naklonila jsem se nad postýlku. V místnosti byla úplná tma, jen z okna ze zahrady přicházelo nepatrně světla. Viděla jsem obrys jejího malého tělíčka. Ležela na zádech. Zaostřila jsem a najednou se něco zalesklo. Zahlédla jsem její oči. Ležela bez hnutí, oči dokořán upřené do tmy. Napjatě poslouchala...

Bylo mi to trapné. Co na to říci? Celé naše společné vystoupení bylo trapné. Najednou jsem to zřetelně viděla. Jenže už to nešlo vzít zpět. Všechno slyšela, cítila jsem ve vzduchu její otázku. „Tak takhle se dorozumívají muž a žena? Takhle jednají moji rodiče a tohle se mám naučit také? Nedává mi to smysl...“ vysílala myšlenku.

Ještě vícekrát jsem ve svých představách viděla ty dokořán otevřené oči. Ještě mnohokrát jsem si připomněla ten nepříjemný pocit, který jsem měla z naší vzájemné debaty.

Malá dcera mi pomohla pochopit, že to, co si nepřejeme, aby věděli či slyšeli druzí, nepřejeme si vlastně ani my sami. Došlo mi, že musím jednat vždy tak, abych se za to mohla postavit. A pokud se to případně týká mých dětí, tak abych jim mohla toto jednání doporučit, neboť úkolem všech dětí je učit se ze života svých rodičů.

Takže, vážení rodiče, žádné ťuťu, ňuňu, vaše děti jsou vysoce uvědomělé bytosti, nedělejte z nich blbce, neboť tím ho děláte ze sebe...

Zdroj: Kniha:Tvoje dítě jako šance pro tebe Zdeňka Jordánová