Všichni toužíme po odměně

 Vždycky se divím, jak je možné, že ve čtvrtích

s vysokou nezaměstnaností nemají lidé dost času na to,

aby svoje domy a dvorky udržovali v čistotě, zatímco ti,

kteří pracují nejvíce a nejusilovněji, mají nejčistší a nejkrásnější

domy s ošetřenými trávníky a květinovými zahradami.

Životní prostředí zrcadlí postoj lidí, kteří v daném místě žijí.

Změníme-li lidi, projeví se to i změnou jejich prostředí.

Osud na miskách vah

Určitě se také jako většina z nás podivujete nad tím, jak málo lidí se dokáže poučit z vlastních chyb. Dalo by se předpokládat, že jakmile jedna generace přijde s nějakým velkým objevem, budou o něm následující generace vědět a budou ho využívat ke svému prospěchu. To však v řadě případů bohužel neplatí.

Tento princip funguje u většiny vynálezů a objevů, které mají zřetelný vliv na náš život, ale jen zřídka u základních zákonů, jež určují směr našich individuálních osudů.

V jedné zemi třetího světa byla pro práci na farmě najata skupina dělníků, kteří pocházeli z malé a značně odlehlé vesnice, kde byla auta prakticky neznámá. Jízda na korbě náklaďaku byla proto pro ně velkým zážitkem a velmi si ji užívali, dokud nedojeli k místu, kde – jak se domnívali – měli vystoupit. Aniž by o tom jakkoli přemýšleli, prostě jen vykročili ven z korby rychle jedoucího vozu.

Naštěstí spadli na měkkou blátivou cestu, a ne na dlážděnou silnici, ale i tak byly výsledky jejich poněkud neobvyklé metody vystupování přinejmenším neočekávané – alespoň pro ně. Hodnou vzdálenost se kutáleli, váleli sudy, znovu padali a dělali kotrmelce podél prašné cesty, dokud je nakonec gravitace a tření společnými silami nezastavily. Nikdo nebyl vážně zraněn. Naopak, když se k nim zděšený řidič vrátil, smáli se na celé kolo.

Když řidič náklaďaku nehodu později popisoval, svedl vinu na nezkušenost dělníků, kteří nikdy předtím autem nejeli. Byla to pochopitelná odpověď, nikoli však zcela pravdivá. Celé to pozoruhodné akrobatické cirkusové číslo na odlehlé farmářské cestě způsobila neznalost zákona – zákona, který funguje stejně pro nákladní auta, lodě, letadla i kterýkoliv jiný pohybující se objekt.

Zákon setrvačnosti pro nás objevil Sir Isaac Newton a jeho definice zní: „Pohybující se těleso setrvává v pohybu tak dlouho, dokud není vnějšími silami nuceno tento stav změnit.“ Ve chvíli, kdy dělníci vystupovali z korby jedoucího náklaďáku, pohybovali se stejnou rychlostí jako auto. Vnější silou, která je strhla k zemi, byla zemská přitažlivost – jenže oni uháněli rychlosti náklaďáku a ... – už tomu jistě rozumíte.

Byli odření, zmatení, vyděšení a vyvedení z míry, protože neznali základní zákon, jímž se řídí vše v celém vesmíru: zákon příčiny a následku.

Tento zákon byl nesčetněkrát popsán moudrými lidmi na celém světě, a proto existuje v řadě podob. Pro naše účely jej lze asi nejlépe vyjádřit takto: „Naše odměna v životě bude vždy odpovídat naší službě.“ Je to jen jiné vyjádření známého: „Jak zaseješ, tak sklidíš.“ Tento zákon byl vyjádřen mnoha různými způsoby ve všech jazycích světa.

Když Newton formuloval své zákony fyziky, definoval zákon akce a reakce takto: „Ke každé akci existuje stejně velká reakce opačného směru.“

Zmíníte-li před někým, že naše životní odměny vždy odpovídají naší službě, bude s vámi většina lidí souhlasit. Přikývnou a řekno: „Ano, to je určitě pravda“. Pak ale půjdou dál svou cestou a jen zřídkakdo si uvědomí, že tato pravda je natolik zásadní a vše zahrnující, že ovlivňuje každou naši myšlenku a činnost.

Rád si tento zákon představuji jako obrovské lékárnické váhy, na jejichž ramenech jsou zavěšeny dvě misky. Jedna miska vah je označena jako „Odměny“, druhá nese nápis „Služba“. Cokoliv tedy vložíme na misku „Služba“, svět „vyrovná“ na misce „Odměny“.

Naše myšlení, řeč, chování i skutky, to vše musíme vložit do misky s označením „Služba“. Množství a povaha našich služeb určí naši odměnu.

Je-li někdo nespokojen se svou odměnou, měl by důkladně prozkoumat, co nabízí světu. Akce – reakce. „Jak zaseješ, tak sklidíš.“ Co ze sebe vydáváte, to se vám vrátí. Je to tak jednoduché, prosté a pravdivé – a přesto to bývá tak často nepochopeno.

Pokud se firma nevyvíjí dost rychle a nedrží krok s dobou, musí prověřit své přínosy, tedy své služby. A pokud je se svým příjmem nespokojen jednotlivec, musí rvovněž prověřit a přehodnotit své služby.

Jenže komu vlastně sloužíme? Každý z nás slouží určité části lidstva, přičemž lidstvo představuje pro jakéhokoli člověka ty lidi, se kterými přichází do styku. Je to naše rodina, přátelé, sousedi, spolupracovníci, stávající i potenciální zákazníci, zaměstnanci – všichni, komu jsme se rozhodli sloužit. Každý člověk – každý, se kterým přicházíme jakkoliv do kontaktu – pro nás představuje lidstvo. A naše odměna je určována mírou naší služby lidstvu.

Ještě nikdy v dějinách světa nebyli lidé na sobě vzájemně tak závislí jako nyní. Nelze žít bez služby ostatním, stejně jako nelze žít, aniž by nám ostatní neustále nesloužili. A to je dobře. Čím těsnější je tato vzájemná závislost, tím větší bude lidský pokrok. Potřebujeme jeden druhého a nemůžeme doslova a do písmene jeden bez druhého žít. Pokaždé, když škrtneme zápalkou, napijeme se vody, rozsvítíme světlo, zvedneme telefon, když řídíme auto, oblékáme se, koupeme se, sekáme trávník nebo jdeme na ryby (zkuste si schválně někdy vyrobit vlastní háčky), využíváme služeb druhých lidí. Pokaždé, když se podíváme na hodinky, slouží nám velký průmysl a úsilí tisíců lidí.

Všichni toužíme po odměně a měli bychom vědět, že odměny mohou přicházet ve dvou podobách, a sice hmotné a nehmotné. Odměnu proto nepředstavují jen peníze, které vyděláme, dům, který jsme si koupili, auto, kterým jezdíme, nebo šaty, které nosíme. Odměnou je také náš pocit štěstí, vyrovnanosti mysli, vnitřní uspokojení či lidé, se kterými se setkáváme a které máme rádi.

Je třeba však mít rovněž na paměti, že po čemkoliv toužíme v podobě odměny, si musíme nejprve zasloužit v podobě služby ostatním. Veškeré pokusy tento zákon obejít končí nevyhnutelně neúspěchem, frustrací a nakonec demoralizací.

S tímto pocitem frustarace se setkáváme všude – zračí se v napjatých, strhaných a nervózních tvářích lidí kolem nás, svědčí o ní dennodenně konzumované hory uklidňujících prášků. Vidíme ji v zemdlených a otupělých obličejích těch, kterým celá tahle hra připadá příliš komplikovaná a kteří to prostě vzdali – podlehli a nechávají se vláčet okolnostmi.

Jak velkou roli v tom podle vás sehrává nepochopení či neznalost onoho jednoduchého a úžasného přírodního zákona? Podle mého názoru poměrně značnou.

A co vy? Porozuměli jste tomuto zákonu plně, a to rozumově i emocionálně? Pokud ano, můžete si naplánovat nádhernou cestu životem.

Kolikrát v životě se vám stalo, že jste byli nemile zaskočeni, protože jste jednali v rozporu se zákony – nejen lidskými, ale i přírodními – podobně jako zmiňovaní sezónní dělníci, kteří se rozhodli vystoupit z jedoucího náklaďáku, nebo jako dítě, které strká prstíky do zavírajících se dveří, nebo jako řidič, který ve velké rychlosti zjistí, že nevybere zatáčku? Kolikrát už jste se ocitli v pozici člověka, jenž sedí před prázdným krbem a říká: „Zahřej mě a pak ti přinesu dřevo“? Zdá se, že lidé se dělí na ty, kteří chápou, že je třeba nejdřív donést dřevo, než se budou moci zahřát, na ty, kteří mají pocit, že mají právo očekávat teplo, ať už pro to něco udělají nebo ne, a na ty, kteří si myslí, že jim na velký oheň může vystačit malinká zásoba dřeva.

Míra nespokojenosti člověka by se dala vyjádřit jako vzdálenost mezi tím, co má, a tím, čeho chce dosáhnout. Jakmile člověk dosáhne toho, co chce, je velmi pravděpodobné, že bude chtít ještě víc, protože je to lidské. A je to dobře, je to známka správného fungování: za svůj neustálý vzestup po civilizační spirále vděčíme právě konstruktivní nespokojenosti.

Předpokládáme tedy, že jste si ujasnili, co chcete. Zkuste se nyní objektivně podívat na místo, kde se právě nacházíte a zhodnoťte vzdálenost, která vás dělí od vašeho cíle.

Pak se pokuste definovat, jak zefektivnit své služby, abyste tuto vzdálenost přemostili. Takto uvedete své myšlenky a tvůrčí aktivitu v život. Navíc získáte jistotu, že cíle je možné dosáhnout individuálním úsilím, a v nejkratší možné době.

Kdysi jsem snídal v jedné kalifornské restauraci v Monterey, což je jedno z nejkrásnějších přírodních míst na světě. Mou pozornost najednou upoutal mladý pár, který seděl u protějšího stolu. Mohlo jim být maximálně pětadvacet let. Byli očividně velmi nešťastní. Mladík říkal: „Ach jo, zkoušel jsem to, kde se dalo, ale nikdo mi nechce dát práci. Nejspíš se budeme muset vrátit domů.“

Z jejich řeči bylo jasné, že by chtěli žít na poloostrově Monterey, ale že jim docházejí peníze a nemůžou najít práci. Onen mladík přitom říkal: „Nikdo mi nechce dát práci.“ Chtěl, aby mu někdo něco dal – v tomto případě práci.

Co by se stalo, kdyby svou myšlenku obrátil? Co kdyby místo toho prohlásil: „Co umím dělat, abych mohl sloužit lidem v této nádherné části světa?“ Nebo: „Jak můžu  (jak můžeme) být přínosem pro zdejší komunitu?“

„Místní lidé nám s radostí poskytnou obživu, kterou potřebujeme, jestliže přijdeme na způsob, jak jim můžeme sloužit.“ Jestliže přijdeme na způsob, jak jim můžeme sloužit. „Co potřebují nebo chtějí, co bychom jim my mohli nabídnout? Potřebují údržbáře, prvotřídní hospodyni, nebo snad obojí? Můžeme jim umývat a leštit auta přímo před domem? Dokázali bychom auta naleštit tak, že by vypadala jako modely z výlohy? Kupme si blok a propisku a udělejme si seznam všeho, co bychom mohli udělat, abychom si tu vydělali peníze. Napadnou nás při tom ještě určitě další věci, mnohem výnosnější. Z myšlenky s mytím a leštěním aut může vyrůst poměrně užitečná služba pro místní obyvatele. Ale nezůstávejme jen u toho. Zkusme přemýšlet ještě o dalších možnostech, jak začít hned teď sloužit lidem, kteří tu žijí.“

Přímo tam, v restauraci, mohli tito mladí lidé přijít s deseti, dvaceti možnostmi, jak zůstat na poloostrově Monterey a zajistit si skvělé zaměstnání, místo toho, aby propadli depresi a pocitům neúspěchu. Nepotřebovali práci, potřebovali začít přemýšlet. Jenže to nikdy předtím nedělali. Bylo to pro ně asi tak cizí, jako mluvit urdsky.

Seděli tam dva úžasní, chytří, hezcí mladí lidé se dvěma úžasnými mozky. Svět příležitosti jim kynul a oni se chystali vrátit domů. Nikdo jim neřekl o zlatém dole, který jim leží mezi ušima.

Tušíte, kolik lidí by na jejich místě reagovalo stejně? Ve Spojených státech by to byla většina a v kterékoliv jiné zemi vlastně také. Lidé by udělali všechno na světě – přiklonili by se i ke zločinu – než aby začali přemýšlet.

George Bernard Shaw jednou prohlásil: „Stal jsem se bohatým a slavným díky tomu, že jsem několikrát týdně přemýšlel. Většina lidí nepřemýšlí vůbec.“

Zdroj: Kniha:  Earl Nightingale Tajemství úspěchu