Měl jsem těžké dětství

 Svalování odpovědnosti ze sebe

Svalování odpovědnosti ze sebe je oblíbená společenská hra. Chci se pokusit ukázat, že se zde opět jedná o zbavování se moci.

Všichni přece dobře známe tyto věty: „Novák je vinen.“ „Vláda je vinna.“ „Můj šéf je vinen.“ atd. Za prvé vás upozorňuji, že ve slově „vinen“ je opět skrytě obsažena idea hříchu. Tato idea je zjevně hluboce zakořeněna i v naší řeči. Když je někdo „vinen“, znamená to přece, že se něčím provinil, že je hříšný. A již jsme ho soudili. Za druhé – o tom pojednává tato kapitola – to znamená, že někdo jiný (Novák, vláda, ...) má moc a já ne. Když nemohu nic dělat, pak nemám moc, pak jsem závislý na druhých. Jinak řečeno to znamená, že jsem oběť. Jiný je mocný a významný činitel. V médiích se dnes a denně hovoří o obětech. Hra na oběti je nesmírně oblíbená, protože je praktická. Kdo se může označit za oběť, normálně získá na svou stranu většinu lidí, chovají se k němu s velkou náklonností a získá si jejich pozornost, ba dokonce obdiv, jestliže statečně snáší svůj těžký úděl (oběti).

Úplně však přitom zapomíná na jednu věc: být obětí znamená být bezmocný. Je to hodno člověka? Je člověk předurčen k tomu, aby byl bezmocnou obětí nějakých nekontrolovatelných sil? Pokud by to tak skutečně bylo, pak by z mého pohledu byl život nás lidí zcela nepřijatelný, nedůstojný člověka.

Je strašné vidět, jak lidé zarputile lpí na vlastní bezmocnosti. Částečně to přechází až v agresi. Znám lidi, kteří chtějí být obětí druhých lidí, kteří chtějí být obětí nehody, kteří chtějí být obětí nemoci. To je pověra z nehlubšího středověku – uprostřed vysoce technizované společnosti!

Na následujícím příkladu vám chci ukázat, jak je naše myšlení často nerozumné, nelogické. Všimněme si vedoucího prodejního oddělení jednoho podniku. Pracuje v něm již sedm let. Ačkoliv jsou poměry v hospodářství složité, dosud neztratil místo a je přesvědčen, že bude i nadále pracovat v tomto podniku. Domnívá se, že se mu vede tak dobře díky jeho schopnostem. To znamená, že přejímá odpovědnost za svoji situaci. Až do této doby je to dobré. Náhle je propuštěn. A nyní to začne: hledá viníky. Vedoucí je vinen, nebo recese anebo zákazník, který mu slíbil velkou zakázku, ale pak svůj slib odvolal.

To je přece náš „normální“ mechanismus myšlení: dokud se pro nás situace vyvíjí dobře, cítíme se za ni odpovědní; jakmile se stane něco, co se nám nehodí, hledáme odpovědné činitelé jinde. Když dojedu autem bez nehody z A do B, klepu si hrdě na rameno a říkám si, že jsem koneckonců dobrý řidič. Jestliže se mi však přihodí nehoda, tvrdím, že jiný nedával pozor, nebo že nehodu zavinilo počasí, nebo, nebo. Podle toho, jak se nám to hodí, svalujeme odpovědnost vždy na někoho nebo na něco. A když jsme úspěšní, zase ji bereme na sebe.

V určité době bylo oblíbenou hrou přesouvání odpovědnosti na rodiče. To je velmi praktické. Pak lze například usmrtit nebo znásilnit člověka a prohlásit: „Měl jsem těžké dětství.“

A rodiče dotyčného člověka mohou zase sami poukázat na své téžké dětství, které samozřejmě vedlo k tomu, že trpěla výchova dětí. A tak dále a tak dále. Ale tím se nedostaneme daleko.

Jsme mistry světa v nalézání výmluv a hledání viníků. Knihy o tom zaplňují celé knihovny. Dokud se toho budeme držet, budeme ze sebe dělat bezmocné bytosti a nebudeme mít šanci vyřešit své problémy.

Jsme vždy jen oběťmi vlastního myšlení. Naše moc je tak velká, že ze sebe můžeme udělat bezmocné oběti, jestliže chceme. A z nějakého nepochopitelného důvodu se o to snaží mnoho lidí.

Zdroj: Kniha: Princip LOL²A René Egli Dokonalost světa

Starší články: