Reiki-oasa > Ach jo, už v tom zase jedu!

Ach jo, už v tom zase jedu!

Vzpomenme si na film

Kdyz malé děti sledují v televizi nebo v kině film, věří mu. Pokud je film veselý, děti se smějí; když je příjemný, usmívají se; je-li film smutný, některé děti se dají do pláče. V tom okamžiku se pro ně film stává realitou. Jestliže začne být děsivý, my dospělí se dokážeme vzpamatovat – vždyt je to jen film! Ačkoli nám tenhle zážitek může připadat skutečný a silný, ba i traumatický, dokážeme si od něho udržet odstup a vzpomenout si, že „je to jenom film“.

Avšak malé dítě (neboli naše základní já) tento odstup nemá. Je na nás, na rodičích (na vědomém já), abychom ho ve chvíli, kdy je na to zralé, příslušně poučili. Musíme mít na paměti svou vrozenou, leč latentní schopnost vidět vlastní život jako „pouhý film“. Můžeme v něm účinkovat, jako by byl opravdický, ale zároven si můžeme pěstovat schopnost zachovat si nadhled.

Jakožto pokojní bojovníci si můžeme vypěstovat schopnost utkat se se životem – být v obraze a plně se do něho zapojit – nebo se z něj vyprostit, poodstoupit a vidět ho z nadhledu. Pokud se už ze zvyku od života oddělujeme a mezi sebe a své prožívání stavíme zed či nárazník, dopadne to tak, že se najednou budeme divit, kam se nám z každodenního života vytratila přitažlivost, vzrušení a vášen.

Ovšem na druhou stranu platí, že když přestaneme vnímat perspektivu a příliš se do života ponoříme, začneme to drama nezdravě ztotožnovat s realitou, zažijeme vzrušení a vášně víc než dost, ale víc než dost bude i stresu a trápení. Stejně jako v čemkoli jiném i zde je moudré hledat jak pružnost, tak rovnováhu.

Během let jsem si prostřednictvím tréninku vyzařování štěstí vypěstoval schopnost sledovat své vlastní drama a dramata lidí kolem sebe se soucitem a pochopením, a přece zůstat nezúčastněný. A z této výhodné pozice jsem navzdory všemu, co přináší každodenní shon, zjistil, jaký rozměr má mír a štěstí.

Nedělám nic zvláštního; jen se vypořádávám s tím, co leží přede mnou – a jsem vděčný za tu intenzitu prožitku a za příležitost zvednout nějaké ty „duchovní činky“, abych se naučil něčemu dalšímu a na své horské stezce postoupil o krok dál.

Mnohokrát jsem zaznamenal, že učíme-li se fyzickým dovednostem, následky svých opakovaných chyb trpíme jen do té doby, než si tuto chybu uvědomíme. Zpočátku si jí nejsme vědomi a začínáme ji rozpoznávat až po tom, co se uskuteční, načež je nám to líto. Později už chybu či omyl rozeznáváme v průběhu: „Ach jo, už v tom zase jedu!“ A nakonec už chybu předvídáme dřív, než se jí dopustíme, a proto se jí můžeme vyvarovat.

Mnozí z nás se za chybu přísně kárají, protože se ještě nesmířili s přirozeným procesem učení a očekávají, že všechno „udělají správně“ hned napoprvé. Jenomže život takhle nefunguje. Čím lépe chápeme proces změny, tím větší máme trpělivost, a to jak se sebou, tak se světem.

Zdroj: Kniha: Dan Millman Nevšední okamžiky